Dnes je to rok, kdy k nám přišel František, a je tedy dost dobrý důvod ke  vzpomínkám na události, na kterých má svůj podíl i paní Ivana. Neznáme se osobně, přesto významně ovlivnila život naší rodiny.
Dnes si s úsměvem vybavuji svou větu z doby, kdy mateřství pro mě bylo z říše galaktických dálav: Nechápu, jak někdo může rodit doma, taková nezodpovědnost! Kdybych tehdy jen tušila… První těhotenství jsem si celkem užívala, na porod se snažila dobře připravit, chodila do předporodního kurzu, cvičila, vybrala si porodnici, která se mi svou velikostí i proklamovaným přístupem líbila nejvíce, namíchala si oleje, sepsala porodní plán. Porod probíhal bez větších komplikací, přesto se neobešel bez mechanických i chemických zásahů důrazně doporučených pro dobro mé či mého miminka a já neměla sílu protestovat. Ani když mi hned po porodu dceru odnesli na několik hodin pryč s odůvodněním, že je po porodu do vody podchlazená, zesláblá a že jedině vyhřívané lůžko jí může pomoci. Zřejmě rutinní postup, přesto ve mně zanechal nezodpovězené otázky a ani s časem nemizící smutek.

Po necelých třech letech ve mně začal růst nový život a otázky si žádaly své odpovědi. Přečetla jsem knihu Hovory s porodní bábou, zašla na konferenci Aktivní rodičovství, kde paní Ivana vystoupila s přednáškou o přirozeném porodu. Bylo mi jasné, co chci, jen jsem ještě nevěděla, jak. Chodila jsem stále na kontroly ke svému gynekologovi, ke kterému jsem měla 18 let důvěru. Najednou mi začala vadit jeho nekomunikativnost, fascinace technikou, kdy několik nekonečných minut zíral při ultrazvukovém vyšetření do monitoru, jen aby mi sdělil to, co jsem stejně nepokládala za důležité a vlastně ani nechtěla vědět. A bylo hůř. Tripple testy dopadly špatně, sestra mě uklidňovala do telefonu, že se stala jakási chyba a že se nemám stresovat. Jak se ukázalo posléze, pan doktor napsal do žádanky špatný údaj o stáří miminka, přepsal se o tři týdny a prý se test znovu udělat nedá. Absolvovala jsem prohlídku v prenatální poradně včetně nepříjemného kázání o mé nezodpovědnosti při odmítnutí amniocentézy. Doporučili mi ale zavolat do laboratoře a poprosit o opravu v zadání testu, což jsem učinila a světe div se: tripple test mi vyšel dobře. Můj lékař následně odmítl tuto opravu uznat, pročež jsem přestala uznávat já jeho. Vzpomněla jsem si na Ivanu, obrátila se na Unipu a nechala si doporučit zkušenou porodní asistentku u nás v Brně. Od 23. týdne jsem chodila jen k ní a měla konečně klid užívat si naplno své těhotenství. Ten rozdíl v přístupu byl propastný a nejlépe ho vystihují slova jako důvěra, naslouchání a úcta. Rozhodla jsem se mít svou porodní asistentku u porodu, a protože se vše vyvíjelo v naprostém pořádku, čím dál více mě napadaly myšlenky na porod doma. Důvěřovala jsem svému tělu, svému miminku a chtěla mu připravit ten nejlepší příchod na svět, jakého jsem byla schopna. A ten jsem si dokázala představit jen tam, kde je mi nejlépe – doma s mým mužem a ženou, která mě zná a které věřím.  Čas se naplňoval, až přišel můj den D, jak jsem se ho snažila později popsat:

Budím se až o půl jedenácté, po dlouhé době si vychutnávám sladký soví spánek.  Včerejší noc jsem si namíchala oleje – růži, jasmín, ylang-ylang a levanduli. Za oknem na mě spiklenecky mrkal měsíc stejně kulatý a nedočkavý jako mé břicho. Euforizující vůně a tajemná síla měsíce mě nabudily k pocitu, že vše je jak má být a je to blízko. Ráno je klidné, neuspěchané. Klárka je už druhý den u babičky a dědy, manžel odjel na služební cestu. Pár nenáročných jogínských cviků mi zpříjemní vstávání. Mám chuť na vydatnou snídani. Rozmixuju mléko s datlemi, skořicí a špetkou kardamomu, uvařím ovesnou kaši se semínky a sušeným ovocem. Doma je téměř vše hotovo a nachystáno, venku je krásný zimní den, vyrážím do města. Auto zaparkuju kousek od centra a trochu se projdu, koupím poslední věc, která mi k porodu chybí – červený ručník.  Ve své oblíbené restauraci si dávám výborný oběd. Slunce konečně vstupuje do znamení Vodnáře. Doma si chvilku odpočinu, pak vyperu ručník a začnu vytírat schody. Pěkně po čtyřech. Ten houpavý pohyb mi najednou připomene bolest, od které jsem byla na několik měsíců omilostněna. Zdá se mi to? Ne, nepřestává, po pár minutách je tu zas. Volám manželovi, je na cestě z Prahy. Nechci ho vylekat, jen ať dcerku nechá ještě přes noc u rodičů a přijede, už je to tady. Zapínám počítač a přes facebook se od kamarádky dozvídám, že moje porodní asistentka Laďka rodí s naší společnou známou. Zatrne mi: to ne, to by byla smůla! Do porodnice se mi nechce. Volám kamarádce, ukázalo se, že je to stará informace, holčička už je na světě a Laďka je volná. Přijíždí manžel. Hurá! Sláva! Volám Laďce, že mám po deseti minutách kontrakce. Za hodinu prý zavolá, jak to jde. Rychle. Za půl hodiny volám já, že jsem na pěti minutách. Řekne jen jedu a zavěsí. Za pár minut je u nás. Jsme v obýváku. Tlumené světlo, v aromalampě voní oleje, hraje střídavě Loreena McKennitt a Robert Křesťan. Laďka si nachystá vše potřebné na stůl, zapojí přístroj, kterým měří srdeční ozvy miminka. Je to profesionálka, zkušená a přitom moc milá. Prohlédne mě, to už mám na sobě velké růžové triko, ve kterém jsem rodila dceru. Vypadá to, že si ještě počkáme. Kontrakce mám po třech minutách, dají se vydržet, většinou v kleče, opírám se o balón. Prodýchávám. Snažím se uvolnit a podat té síle, která pomáhá miminku na cestě za námi. Těším se, až ho uvidím. Přijíždí druhá porodní asistentka Zuzka. Dívá se na mě v bolesti s laskavým pochopením, sama nedávno rodila. Manžel mi masíruje oleji záda v kříži. Kontrakce zesilují a přicházejí jako vlny jedna za druhou, bez odpočinku. To už nemůžu dál zvládnout! Lehám si na futon a mám chuť všechny poslat do háje. Laďka s manželem mě povzbuzují. Zatlačím a cítím horký proud – odtéká plodová voda. Slyším, jak manžel dostává pokyn, aby dal nahřát ručníky pro miminko. Už to brzy bude, musím se vzchopit! Vstávám do podřepu a tlačím jako o život, objímám asistentku Zuzku a pak pouštím křičící miminko do rukou svého muže. Ohlédnu se – je to chlapeček! Lehám si a miminko mi položí na břicho. Hladíme ho a vítáme. Minuty naprostého štěstí. Ještě porodím placentu, to už jde samo. Manžel přestřihne pupeční šňůru. Prohlížíme si chlapečka a vybíráme mu jméno, které jediné nás při pohledu na něho napadne – František. Je krásný. Přisaje se. Je šikovný. Zvládli jsme to! Je skoro půlnoc. Obě porodní asistentky nás s úsměvem pozorují a pijí čaj. Píšu zprávu dětské lékařce, se kterou jsem domluvená, že se nám na miminko přijede podívat. Zítra. Rodinám a přátelům se ozveme až ráno. Teď nás čeká první společná noc. Doma.

Ráda bych za tento krásný zážitek poděkovala všem lidem, kteří se na něm podíleli – Františkovi za to, že nám přinesl a dává tolik radosti, svému muži, který mi plně důvěřoval a byl v tom hrdinně s námi od začátku až do konce, porodní asistentce Laďce a Zuzce za trpělivou a laskavou pomoc a péči a také Vám, paní Ivano za to, že jste vytyčila naši cestu, byla mi rádcem a inspirací. Přeji Vám hodně zdraví a sil ve Vaší záslužné práci!

20.1.2012
Simona Strejčková