Můj příběh není ničím zvlášť výjimečný a tím se vlastně liší od většiny příběhů zde zmiňovaných. Patřím k maminkám, které si porod doma moc představit nedovedou. Mě taková myšlenka naplňuje pocitem většího stresu než představa porodnice, bílých plášťů a trochu narušeného soukromí. Ať už za to může podnájem, vekterém bydlíme, nebo stolitrový bojler, ve kterém po jedné koupeli dojde teplá voda, nebo jsem prostě ten typ… Každopádně jsem byla přesvědčena, že rodit chci v porodnici, i když jsem měla jen mlhavou představu o tom, co mě čeká.

S paní Ivanou jsem se seznámila na předporodním kurzu, kam jsme na doporučení kamarádky začali s manželem chodit. Lákalo nás, že to není rychlokurz na jedno posezení, že si budeme povídat nejen o vlastním porodu, ale i o přípravě na něj, o péči o miminko a o všech pro nás tak důležitých věcech, se kterými se máme setkat poprvé v životě. Byla jsem připravená na „lehce alternativní“ přístup paní Ivany a s napětím jsem očekávala, do jaké míry se bude lišit od běžně dostupných informací a od zážitků kamarádek a známých, které chodily na klasické kurzy v porodnicích.

Dnes vím, že předporodní kurzy paní Ivany byly výbornou volbou. Dostali jsme komplexní informace, které zahrnovaly vše podstatné, a navíc ve velmi příjemné atmosféře. Velkou výhodou „sezení na pokračování“ bylo, že si člověk mohl doma promyslet otázky, přijít s aktuálním dotazem nebo problémem, který zrovna nastal, a paní Ivana byla vždy připravena pohotově a věcně odpovědět a pomoci, za což jí patří velký dík. Nikdy jsem neměla pocit, že by mě nabádala k tomu, abych do porodnice nejezdila, ale upozornila a připravila mě na možná úskalí, problémy a jednání, se kterými se můžu setkat, a také jsem si s její pomocí sestavila porodní plán.

Jak už to bývá, většinu našich zážitků ovlivní velkým dílem lidé, se kterými se setkáme. Porod není výjimkou. Asi jsem měla štěstí, protože mohu říci, že na těhotenství a porod vzpomínám se šťastným úsměvem. Mám výborného gynekologa, za kterým neváhám jezdit z Prahy do Mladé Boleslavi. Ten mě nikdy do žádných vyšetření a ultrazvuků netlačil, ale doporučil mi je, a já musím říci, že jsem třikrát za těhotenství ráda viděla to mrňavé stvoření alespoň na obrazovce. Pravda, úsměvná byla jeho reakce, když viděl v mé těhotenské průkazce razítko předporodních kurzů. Překvapeně na mě pohlédl: „Vy chodíte na kurzy k paní Königsmarkové? Vy chcete rodit doma?“ To jsem zase překvapeně zvedla oči já: „Ne, já tam chodím, protože to jsou kurzy, které mě dobře připraví na porod a všechno kolem něj.“ Odpověděla jsem a tím jsem svého doktora zjevně uklidnila.

Když přišel den D a my odjeli s manželem do porodnice U Apolináře, byla jsem skoro až mile překvapena, že se porodní asistentka a lékařka na příjmu o můj porodní plán zajímaly (paní Ivana nenechala nic náhodě a varovala mě, že to tak být nemusí) a hned ho se mnou konzultovaly. Velmi milá porodní asistentka byla vstřícná k mým požadavkům a sama mi během porodu doporučovala další úlevové polohy. Jediné, na čem trvala a z čeho jsem neměla radost, byly monitorovací snímače, připevněné na mém břiše téměř po celou dobu na porodním sále. Na druhou dobu porodní přišel – možná přesněji řečeno přiběhl – lékař, na kterém bylo dosti patrné, že má za sebou perný den, ale i ten si přečetl můj porodní plán a upozornil mě na to, že udělá všechno proto, aby mě dle mého přání nemusel nastřihnout, ale jestli tobude nutné, že k tomu přistoupí. Nakonec to nutné nebylo a já skončila s minimálním poraněním, které se velmi rychle zahojilo.

Pocitu, který má novopečená maminka, když poprvé drží v náručí toho maličkého bezbranného a přece tak silného tvorečka, se nic nevyrovná, a troufám si říci, že to nemění ani prostředí, ve kterém se právě nachází. To člověk zapomene na bolest, čas i prostor. Já alespoň nic jiného nevnímala.

Co se následné péče v porodnici týče, ani tady si nemůžu stěžovat. Opět jsem měla asi trochu štěstí, neboť jsem byla na dvoulůžkovém pokoji s velmi milou paní a až na jednu paní doktorku, která na můj vkus trochu neurvale hodnotila to, že jsem chtěla, aby mému miminku byl K vitamín dáván v kapičkách, byli všichni milí a nápomocní. Možná jsem nenáročná a přizpůsobivá, navíc po varování paní Ivany jsem měla jistý nadhled a případné neshody se mě nijak zvlášť nedotkly… zkrátka na porodnice jsem nezanevřela a případné další porody chci opět uskutečnit tam.

Jak už jsem řekla, porod si můžete užít i v porodnici, ale musíte být na to dobře připraveni. A to s paní Ivanou rozhodně jste. Víte nejen co vás čeká, ale hlavně jaké máte možnosti a co můžete požadovat. Co víc může člověku pomoci k pocitu jistoty a tím i pohody?

Ivano, chtěla bych Vám ještě jednou poděkovat a vyjádřit Vám podporu.

Zdraví Vás Martina Zýková a roční Prokůpek