Díl první. První setkání s Ivanou se pro mne a mou ženu Hanku uskutečnilo prostřednictvím knihy „Hovory s porodní bábou“ v raném stadiu těhotenství. Po přečtení několika dalších „uvědomělých“ knih týkajících se těhotenství a přirozeného porodu, jsme se na ni přibližně v polovině těhotenství obrátili a začali navštěvovat její poradnu. K těmto setkáním jsme přidali i předporodní kurz. Celý kurz považuji za přelomový, alespoň tedy, co se týče mého vlastního ryze mužského (tatínkovského) pohledu na svět budoucích rodičů ještě nenarozeného dítěte. Všechno to, co jsem doposud o narození dětí znal, jsem během první hodiny s Ivanou zahodil do koše a začal vše vnímat pěkně od začátku. Na kurzech jsme se společně smáli, a to jak sami sobě, tak Ivanině upřímnosti a přirozenosti, lehké ironii v jejím povídání a hlavně obrovskému nadhledu, díky zkušenostem a lásce k životu. Všechny tyto vlastnosti, které Ivana má, nám oběma dávali po celou dobu těhotenství mé ženy Hanky jistotu, že vše bude v pořádku. A taky bylo. Předporodní kurzy a návštěvy v Ivanině poradně nás postupně ujišťovaly, že porod doma je pro nás tou správnou volbou. Každý večer jsme četli pohádky pro naše miminko a smáli jsme se tomu, jak ještě nenarozený Matěj čiperně reagoval. Četl jsem já a budoucí maminka s miminkem v bříšku mne poslouchali. Tak ubíhaly dny a týdny a termín se blížil. Asi tři týdny před termínem porodu jsme nakoupili všechno podle připraveného seznamu (ono toho člověk na porod v domácím prostředí překvapivě moc nepotřebuje) a navíc si pro jistotu sbalili věci do porodnice, neboť i přes naši pevnou víru v přirozené schopnosti člověka, cítíme pokoru a víme, že občas porod nemusí být lehký. V sobotu úplně brzo ráno, asi týden před předpokládaným termínem, mne asi kolem páté hodiny Hanka vzbudila, že už je to prý asi tady, ale že si není úplně jistá. Nejdříve se zabednila v dolní koupelně a několikrát zkoušela sprchu a nakonec se přesunula do obýváku na balon. To už jsem byl úplně vzhůru a nabádal, ať už proboha zavoláme Ivaně. Hance se nejdřív nechtělo, že je sobota a nebudeme jí přeci budit tak brzo. Nakonec jsme zavolali asi v sedm a Ivana doporučila zkusit ještě vanu. Tak se Hanka přesunula do horní koupelny v patře a napustila vanu. Po půl hodině už bylo jasné, že to nepřejde, a tak jsme volali znovu a Ivana se rozjela za námi. Asi po hodině dorazila a zamířila rovnou do koupelny. Zkontrolovala otevření, které bylo již na sedm centimetrů, a měli jsme tedy již kousek práce za sebou. Původně si Hanka myslela, že se bude rodit v obýváku v koutku u gauče, kde trávila ke konci těhotenství hodně času, ale z koupelny už to dolů do pokoje nešlo. Ve vaně jí odtekla plodová voda, nicméně tam začalo být poněkud těsno a tak se náš Matěj sice narodil v koupelně, kam jsme se postupně natěsnali všichni i přes mou lehkou klaustrofobii, ne však ve vaně, ale na Ivanině porodní stoličce se mnou za zády sedíc na toaletě. Ivana byla velmi empatická, schopná naladit se na změny situace a aktuální potřeby Hanky téměř beze slov. Hned po narození jsme Matěje chvíli drželi společně v náručí a seznamovali se. Když dotepal pupečník, přestřihl jsem ho, a dokonce jsem přitom ani neomdlel. A když přišel čas porodit placentu, vzal jsem novorozeně v ručníku do své náruče a odešel do dolního pokoje. „Here comes the sun … little darling …“, zpívala tiše Nina Simone, a já, táta, s malinkatým Matějem v náručí, tiše pobrukoval s ní. Porod doma jsme zvládli a bylo to nádherné. Nikdy na tento okamžik nezapomeneme a jsme velmi vděční za pomoc Ivany, za to že je, a za to že umožňuje tolika rodičům prožít porod, tak jak si představovali ve svých snech, přirozeně a na místě, kde se cítí bezpečně.

Díl druhý. Po třech letech čekáme druhé dítě. Chceme, aby přišlo na svět u nás doma, stejně jako náš Matěj. Ten už se těší, že si s ním miminko bude hrát. Ví, jak se narodí. Teď je u maminky v bříšku a vyleze přeci zadečkem (takhle to vidí Matěj). Termín máme koncem června. Tolik bychom si přáli, abychom mohli mít u porodu Ivanu. Splní se nám naše přání?

PS: Ivano, děkujeme, Vaše práce má smysl!
Ing. arch. Evžen Dub, Mgr. Hanka Rezková a Matěj Evžen Rezek 🙂