V roce 2008 jsme čekali Prokůpka, měla jsem vybranou porodnici na Kladně, a když se schylovalo k porodu, začala jsem docházet na prohlídky tam.  Vždy jsem měla v sobě upřímnou dávku odporu k nemocničnímu prostředí, vše se ve mně napnulo a prostoupila mě zvláštní nervozita. Myslím si, že právě proto můj první porod trval 2,5 dne, naštěstí bez komplikací. Mysl ženy musí být uvolněná, aby se nic zbytečně v porodu nekomplikovalo…
Do termínu mi zbýval týden, když mi paní doktorka na Kladně oznámila, proč čekat a jestli tomu má pomoc. Vytřeštila jsem oči, proč nenechat miminko a přírodu, až se rozhodnou? Zmohla jsem se na odpor „A není brzy? Jsou pro to nějaké důvody“? Doktorka evidentně nebyla moc zvyklá diskutovat, asi odpověděla první větou, která ji napadla „Dnes tady nemáme moc práce, byl by na vás čas“. To už jsem začala pěnit a řekla jí, že si radši počkám minimálně do termínu. Snad aby mi dokázala svou pravdu, hnala mě na ultrazvuk s možností přidušení mého dítěte, pokud se nepovolím její vůli. To se nepotvrdilo, začala mi tedy vyhrožovat, že se stejně může přestat vyvíjet a proč čekat na komplikace. To vše bez jediného důkazu, který pro to hrál… Zastrašování na mě vždy působilo opačným efektem, šla jsem si tu zhoubnou teorii ověřit do poradny k Ivaně Königsmarkové.
Ivana nebyla vůbec překvapená mým dojmem z nemocnice, při vyšetřování mě uklidnila, že miminko si dá ještě na čas a je to v pořádku. Na rovinu, její dlouholetá praxe mě velmi lákala k myšlence rodit doma. Ivana na to ovšem reagovala spíš negativně, divila jsem se, proč mě přemlouvá k porodu v nemocnici, vždyť by měla příležitost na přivýdělek. Nakonec jsme se domluvily, že si to ještě doma vše pěkně rozmyslím a v nejhorším ji zavolám k porodu.
Nastal den „D“ nebo spíš noc :-). Probudila jsem se s prasklou vodou, srdce mi řeklo, ať se ničeho nebojím. Šla jsem volat Ivaně, do nemocnice mě nikdo nedostane! Byla překvapená, ale slíbila co nejdříve dorazit.
Nikdy nezapomenu na tu uvolněnou atmosféru doma, manžel si zapnul fotbal a střídavě mě povzbuzoval. Ivana byla profík, svou mužskou energií mě ochranitelsky uklidňovala, dělalo mi dobře, že není až tak úplně jemná žena. To její síla mi dávala jistotu, nemluvě o zkušenostech za ní. Už téměř vykukoval mrňousek a Ivana přiskočila s varováním, ať netlačím tak rychle, mohla bych se zbytečně potrhat. Náhle mě šokovala větou: „Teď to bude bolet, ale musíte to vydržet“. Rukavicí mi sáhla hluboko dovnitř a já křičela na celý barák ty nejpeprnější výrazy. V duchu jí plála, jak může být tak necitelná, určitě to není potřeba… A bylo to potřeba, zkušená Ivana přesně věděla, co dělá, Prokča měl obmotanou pupeční šňůru, ona věděla rizika, netýrala mě zbytečně, nevystavovala miminko křížkům přidušení.
Až několik dnů na to mi došlo, „tento člověk zachránil život mého dítěte“, patří mu má hluboká vděčnost. Nedělala to prospěchářsky, jen věděla, že má na výběr, buď mě nechá napospas, abych neznalá věcí rodila, nebo mně pomůže. Díky bohu si vybrala pomocnou variantu. Osud nám byl nakloněn, kdo ví, zda by si v nemocnici někdo všimnul včas, porody probíhají, jak na běžícím páse za asistence málo zkušených sestřiček (jsou i výjimky), ale stejně můj chlapeček a já jsme zvolili dobře.
Druhý den přijela a potvrdila dobrý porod dětská doktorka, celý týden nás chodila navštěvovat Ivana, možná proto jsem úspěšně druhé dítko kojila 1,5 roku.
V srdci nyní cítím hlubokou vděčnost i smutek zároveň, co teď s Ivanou po jejím odsouzení bude? Odsuzovat alternativu a stranit lékařům je dvousečná zbraň. Kolik porodů se zkomplikuje jen díky předčasným zásahům, vyvoláním a brzděním porodu… Snad přílišná opatrnost velí doktorům řezat dřív než je zdrávo, neříkám, že se tím nepředejde ztrátě na lidských životech.  Kdo však může říct, že je to jediná a správná cesta, že usnadnění nenastartuje jiné komplikace? Proč nenechat druhým možnost volit si porod doma a když si ho zvolí mít po boku někoho zkušeného?
Kéž Ivana místo kritik dojde i ocenění za zachráněné životy, pokud má být souzena za jeden zmařený. Kvůli společenským strachům nemůžeme druhé trestat, její vůle byla pomáhat tam, kde se přeci rozhodl někdo jiný… A pak kolik porodů v nemocnici vinou porodníků skončí špatně. Mé mamince například díky podchlazení umřela po porodu v benešovské nemocnici dvojčátka, jedno ještě stihli převézt vrtulníkem do Motola, tam byli lékaři šokováni zanedbáním svých kolegů. Vše bez soudů ututláno…  Jak řídké jsou kauzy a soudy s doktory, stejnou shovívavost přeji v případě Ivany, kde rozhodně nešlo o zanedbání….

Petra Přílučíková