Od raného těhotenství jsem byla rozhodnutá rodit doma. Přečetla jsem si mnoho zahraniční i tuzemské literatury na toto téma, shlédla filmy, zúčastnila se diskuzí, setkala se s ženami, které doma porodily a po tom všem jsem neviděla důvod, proč tento komfort neposkytnout již prvnímu dítěti.

Ivanu jsem si vybrala díky doporučení mých kamarádek, po četbě jejích článků a knihy a chodila k ní na konzultace i předporodní kurz. Líbil se mi její přístup „nedělat z ničeho zbytečně vědu“ a zárověň příprava – podrobné informace o všech praktických věcech týkajících se porodu a šestinedělí. Nikomu nic nevnucovala, nechávala prostor pro vlastní přístup. Věděla jsem o její mnohaleté profesionální praxi a to také vlastně zásadní mírou přispělo k rozhodnutí požádat o doprovod právě ji. Jako prvorodička jsem přece jen vplouvala do neznámých vod…

Akce porod

Tři dny před samotným porodem mi odešla hlenová zátka a následné dvě noci jsem měla noční „poslíčky“, které během dopoledne vymizely. Samozřejmě jsem si pokaždé myslela, že se už hlásí porod, ale telefonicky jsme si s Ivanou vyjasnily, že to ještě není ono. Třetí večer porod konečně začal, kontrakce byly opravdu jiné než předtím, v deset hodin přijela má milá dula Monika Morsteinová, Ivana o něco později. Postupné otevírání probíhalo poměrně standardně, o nic překotného se nejednalo. K ránu jsem byla otevřená, ale z únavy a jiných důvodů mi přestávaly kontrakce. Přesto jsme ještě leccos zkoušeli, ale po určité době Ivana rozhodla, že je čas odjet do porodnice.

Vzhledem k odsuzujícímu přístupu většiny porodnic k domácím porodům a zejména Ivaně jsme zvolili Neratovice, kde nás čekal vstřícný personál, s nímž Ivana vše rychle vyjednala a já tak měla možnost soustředit se sama na sebe a dozažít krásný (i když velmi výživný) porod v porodnici, setkat se s nestresujícím jednáním, splněním drtivé většiny mých přání a se skvělou porodní asistentkou Věrou Novákovou. Bylo třeba trochy oxytocinu a mnoho osobní psychické podpory (od Věry, Moniky a mého trpělivého muže), abych sebrala poslední zbytky sil a odpoledne naši úžasnou a zdravou holčičku porodila. Až druhý den jsem se dozvěděla, že zbývala asi hodina do limitu, kdy by již bylo nutné podstoupit císařský řez. Vím, že si blízcí doprovázející řekli vše potřebné a dobře odhadli, že informace o časovém limitu by mne v mém zuboženém stavu úplně rozhodila a k operaci by pravděpodobně došlo.

Až na pár drobností oceňuji i přístup ostatního personálu, kdy sice s výhradami, ale respektovali moji žádost o propuštění domů hned druhý den. Domů za mnou ještě několik dní (tak jak to probíhá i v jiných vyspělých zemích) docházela Ivana, pomáhala mi a radila se vším co jsem potřebovala. Kdykoliv jsem jí zavolala i později, velmi ochotně zodpověděla všechny mé dotazy a já tak mohla vstup do mateřství prožívat informovaná a v pohodě. Na první odběr krve z patičky dítěte jsme dojeli sami, naše pediatrička na první návštěvy jezdila za námi a dcera neprošla ani kojeneckou žloutenkou.

Sice jsem si všechno původně představovala jinak, nakonec jsem ale za tuto zkušenost velmi vděčná a moc bych nám všem přála (a snažím se pro to také udělat co mohu), aby naše neutěšená situace kolem porodů nabrala obrátky směrem k vyspělému přístupu. Jsem nyní v očekávání dalšího dítěte a vůbec mne netěší, že porodní asistentky při porodech doma čekají neuvěřitelné sankce, že hrozí zavírání menších porodnic (máme snad rodit ve frontě na běžícím pásu jen v těch největších?) a že nyní v podstatě nemám možnost volby… v roce 2012…

Hedvika M. (porodní příběh z roku 2008)