Můj příběh bude asi začínat jinak než většina ostatních. Na rozdíl od mnoha jiných mně nikdy porod v nemocnici nepřišel na mysl, pro mě vždy bylo jasné a přirozené zůstat v tuto chvíli doma. Neměla jsem žádných pochyb o tom, že něco jako porod zvládne každý živočich stejně jako početí či vylučování. Takže jsem nikdy neuvažovala o čtení literatury nebo shromažďování nějakých informací ať už o porodu v nemocnici nebo doma. Toto bylo pro mě od malička jasné a neměnné.
Bohužel, ale první dvě těhotenství nedopadla hned v začátku dobře a po druhém mi zůstala operovaná děloha s vytnutým kouskem a jizvou. Přestala jsem splňovat základní podmínku toho, aby vše proběhlo v pořádku, byla jsem „opravena“ lékaři, nebyla jsem zdravá. Až v té době začalo mé hledání, přes různé knihy od M. Odenta, V. Marka apod. jsem se dostala až ke knize Hovory s porodní bábou, při jejíž četbě jsem se rozhodla Ivanu vyhledat a svůj stav s ní zkonzultovat.
Tak se také stalo, jela jsem za ní na Týden respektu k porodu a zcela neohlášená jsem od ní chtěla informace. Ivanu jsem si představovala jako éterickou ženu s velmi „alternativním“ vzezřením, překvapila mě její zemitost, evidentně stojí nohama pevně na zemi, sálá z ní zkušenost a lidskost v pravém slova smyslu. I přes vytíženost si udělala čas a celou moji situaci se mnou probrala. Samozřejmě k porodu doma to nebylo, doporučila tedy rozhodně porodnici, ale ne nutně císařský řez ve 38. týdnu těhotenství, jak jsem měla naplánováno od lékařů.
To bylo jediné mé osobní setkání s Ivanou, které mě ale ovlivnilo natolik, že když se mi podařilo otěhotnět, byla jsem schopná i přes svůj nepříznivý zdravotní stav do těhotenství zasahovat co nejméně.
Na co jsem ale nebyla připravená vůbec, byl nátlak lékařů, který nastal na konci těhotenství. Podepsala jsem několik reversů, a nakonec jsem se ve slabé chvíli nechala hospitalizovat na poslední dva týdny těhotenství. Považuji to za obrovskou chybu. Denně i čtyřikrát mi chodili lékaři vyprávět scénář mého porodu, ve kterém se nešetřilo krví, smrtí mojí i dítěte, nezodpovědností. Bylo to neskutečné, ve chvílích, kdy jsem potřebovala klid a nabrat sílu, jsem musela čelit takovému tlaku. A tady opět nastoupila na scénu Ivana. Po jednom z lékařských monologů jsem jí zavolala a až hystericky sdělovala, jaké vyhlídky jsou mi nastiňovány. I přesto, že Ivana měla poradnu, si na mě udělala čas, řekla několik zcela jasných praktických věcí, už její hlas mě uklidňoval, přestala jsem se třást a byla schopná dalších deset dlouhých dní čekat, jestli se miminko rozhodne přijít na svět samo.
Bohužel nepřišlo a v den termínu jsem podepsala souhlas s císařským řezem. I to považuji za špatné rozhodnutí, ale tenkrát jsem už více sil neměla. Po propuštění z porodnice jsem neoplývala zrovna skvělou náladou, připadala jsem si neschopná, jako bych vůbec nic nezvládla, ani porodit své dítě, ani ho ochránit od zásahů, se kterými nesouhlasím. Už spíše ze slušnosti jsem ještě zavolala Ivaně, jak to vlastně všechno nakonec špatně dopadlo.
A to už byl rozhovor poslední, přesto pro mě asi nejdůležitější. Paní Ivana jako by vycítila mé rozpoložení a nakopla mě k radosti, k životu, řekla mi, že nic není špatně, že mám zdravou holčičku, sama jsem zdravá, že jsem udělala, co bylo v mých silách, že jsem to vlastně všechno ustála skvěle.
Bylo to jako balzám, uvědomila jsem si, že i když je porod důležitý, není to jediný mezník mateřství, že můžu být a jsem dobrá matka, i když jsem rodila císařským řezem.
Ivano, myslím, že Vy si ani nemůžete pamatovat každého člověka, který se Vám mihne životem, ale já si Vás pamatovat vždycky budu. Myslím na Vás, držte se,  určitě jste perfektní porodní bába, ale pro mě jste hlavně vynikající člověk. Děkuji Vám.

Lucie  Votípková