Že chci rodit doma a přirozeně jsem věděla dlouho předtím, než jsem vůbec otěhotněla.  Pod vlivem mnoha přednášek, článků a knih jsem nabyla dojmu, že díky tomu budu já i mé dítě nejšťastnější na světě, že je to ta nejsprávnější věc, kterou žena může ve svém životě udělat, že tím zachráním světový mír 🙂 Když jsem pak čekala své první miminko, u doktorky jsem měla nálepku té divné maminky, která odmítá „kripltesty“, ale jinak považovala má lékařka vše za normální. Proto jsem časem oslovila porodní bábu, kterou jsem podle vyprávění považovala za nejlepší.
Už první setkání s Ivanou v masérně  A-centra bylo naprosto odlišné od toho, co jsem znala od doktorky. V klidu a v příjemné, přátelské atmosféře jsem našla odvahu zeptat se na spoustu věcí, které jsem potřebovala vědět, ale u lékařky nebyl čas, nebo jsem se styděla. Ivaně nebylo nic lidského cizí, s naprostou samozřejmostí a otevřeností mi odpovídala i na otázky, které společnost považuje za trochu nevhodné. A s věcnou trpělivostí mi zodpověděla mé dětinské dotazy (třeba jak to, že se mi neobrátil pupík, jako jiným maminkám :-)). Pak mi prohmatala břicho, naučila mě jak poznat, kde má miminko hlavu, kde prdelku a já cítila větší kontakt se svým nenarozeným dítětem, než když jsem koukala na obrazovku ultrazvuku. Jenže pak se objevil problém. Při poslechu ozev se Ivaně něco nelíbilo. A protože se prcek nehodlal v žádné poloze umravnit, během chvíle mi Ivana zavolala záchranku a poslala nás s požehnáním do nejbližší nemocnice.
Na Bulovce jsem strávila tři dny nadopovaná práškama, aby mě pak vystrašenou propustili s tím, že já sice nejsem v pořádku, ale miminko je asi OK a ještě můžu domů. Ať se ale hlásím do rizikové poradny tam, kde chci rodit. Hned po víkendu jsem se na předporodním kurzu znovu potkala s Ivanou, která mi přeložila do lidské řeči to, co bylo ve zprávě z nemocnice, vysvětlila proč je to nebezpečné a pak dodala tu strašnou větu, že „na domácí porod to ale fakt nevidí“. Pro mě tím obrátila svět vzhůru nohama. S velkým sebezapřením jsem zavolala k nám do Kladenské porodnice, alespoň třikrát vysvětlovala, proč chci vlastně k nim do rizikové poradny, až mě nakonec za tři týdny objednali. Užívala jsem si teplé jaro na terase, věřila, že všechno nakonec dobře dopadne, a zpestřením mi byly předporodní kurzy s Ivanou, kde se vždy zajímala co se se mnou děje a lehce kroutila hlavou, jak je možné, že si v nemocnici dali tak na čas.
Jedno slunečné úterní odpoledne ve 34tt jsem poprvé navštívila rizikovou poradnu a po pěti minutách bylo jasné, že už mě domů nepustí.  Do večera jsem se „ubytovala“, v noci mi začalo být zle a ve středu brzy ráno už vytáhli malého Jarouška lékaři z mého břicha ven.  Sotva jsem stihla napsat manželovi, aby rychle dorazil. Po šesti hodinách, kdy jsem mohla po narkóze vstát, jsem se dobelhala na oddělení nedonošenců, kde mi ukázali miminko v inkubátoru, a já si uvědomila, že kdyby ukázali na jakékoliv jiné, věřila bych jim, že je to moje. Další tři dny jsem se v bolestech belhala po dlouhých chodbách, chodila se dívat do plastové krabice na to své dítě, zkoušela odsávat mléko, které stejně neteklo, a zbytek volného času ležela na polštáři mokrém od slz ve výčitkách a sebetrýznění, co jsem to vlastně provedla a jak jsem to mohla takhle zpackat. Pak jsem zavolala Ivaně.
Ivana mi svým rázným, ostrým způsobem doporučila, ať normálně kojím. Naznačila, že to je možná jen lenost sester, jinak přeci není důvod, abychom to nezkoušeli, že já jsem jeho máma a nikdo lepší tam pro mé dítě není.  A pak mi pogratulovala. Na to jsem odfrkla, že přeci není k čemu, já nic neudělala! Udiveně se na mě téměř obořila, že přeci mám krásné zdravé dítě, tak jak to, že není k čemu gratulovat? Mluvila ještě chvíli, ale další záchvat hormonálního pláče mě nenechal moc vnímat přesně její slova, která v tu chvíli byla pro mě tolik důležitá! Díky Ivaně jsem si teprve začala uvědomovat, že to, JAK přijde dítě na svět je už teď vlastně jedno, důležité je, že je venku, že je zdravé a že teď všechno začíná, veškerá má péče, podpora a že mě teď určitě potřebuje. Najednou jsem si uvědomila, že jsem máma. Do té doby mi to nějak v těch sterilních zdech nedošlo. Sebrala jsem všechnu odvahu a za pár hodin se Jaroušek poprvé v životě přisál k mému prsu. Za dva dny jsme poprvé spali vedle sebe, já ho mohla držet v náručí, kdy jsem chtěla a jak jsem chtěla. Do tří týdnů jsme byli doma, mohli zapomenout na všechny nemocniční předpisy a užívali si sami sebe.
Dnes se raduji ze svého krásného, zdravého rošťáka, kterého téměř všichni známí považují za domorodce. A myslím si, podle toho, jak se na něj Ivana při náhodném setkání v Áčku usmívala, že i ona ho považuje za jednoho „ze svých“.
Milá Ivano, děkuji Vám, za všechno, co jste pro nás udělala. Obdivuji Vaši intuici, s jakou dokážete vyhmátnout jádro problému. Dodnes mě překvapuje, jak jste mohla tak brzy poznat, že je něco špatně při první návštěvě a pár hmatech, zatímco lékaři se svými pravidelnými testy si ještě mysleli, že je všechno v pořádku. My s Járou jsme důkazem toho, že neriskujete, že Vaše zkušenosti jsou obrovské. A já speciálně Vám ještě mnohokrát děkuji za to nakopnutí, které jsem po porodu potřebovala, aby mi došlo co je v životě důležité. Považuji Vás za ženu na tom správném místě, za porodní bábu Bohem danou a tak věřím, že vše se v dobré obrátí. Držíme Vám palce v této těžké chvíli.

Jana Procházková