Byla jsem těhotná s mým prvním klukem, teď je mu rok. Žijeme v Madridu (manžel je Španěl), ale domů jezdím poměrně dost často. Věděla jsem, že rodit v porodnici s tím vším, co to obnáší, bych prostě nemohla, nejen kvůli mému názoru na celý systém, jinému přístupu k životu, ale také “díky” mé zkušenosti s pobytem v nemocnici, ikdyž to bylo za jiným účelem než porod. Takže během prvních měsíců jsem dospěla k rozhodnutí, že musím najít nějakou opravdu „přírodní“ porodnici, nebo prostě doma. Jelikož tady neznám moc lidí, kteří by rodili tímto způsobem, musela jsem popátrat. A díky jedné známé, která rodila doma v Praze s paní Königsmarkovou a díky její a dalším knihám zabývající se tímto tématem, jsem měla víc a víc jasno.
Kdybych bydlela v Čechách, neváhala bych kontaktovat paní Ivanu a bylo by, ale tady jsem vůbec nevěděla, kam se obrátit. Takže po přečtení „Hovorů s porodní bábou“ jsem paní Ivaně napsala email. (Ještě že byl na zadní desce uveden.) P. Ivana mi hned odpověděla a naši korespondenci přeposlala dalšímu fundovanému člověku, velice milé paní (myslím, že z Aperia), která už mě odkázala na konkrétní nevýdělečnou organizaci zde v Madridu. Hned jsem se zúčastnila jejich besedy (sdružení EPEN) a potkala další úžasné lidi. Tam mi přímo ze svých zkušeností doporučili porodní asistentky či asistenty, kteří zajišťují domácí porody. Vybrala jsem si jednu asistentku, sešla se s ní a bylo dohodnuto.
Celá cesta až sem byla trochu zdlouhavá, ekonomicky náročnější, ale stálo to za to! Vždycky jsem se nechala vést mým šestým smyslem, dá-li se to tak nazvat a pravda je, že ta nejlepší rozhodnutí v mém životě se prostě stala tak nějak nečekaně a najednou. Rodit doma bylo jedno z těch nejlepších a nikdy bych neměnila! Theo přišel na svět v koupelně, za přítomnosti svého táty a jen té jedné porodní asistentky. Vše proběhlo v naprostém pořádku, klidu, tichu a bez zásahů. Úžasný moment.
Po víceméně dokonalém těhotenství, kdy jsem byla jen 3x na krvi a moči a jinak jen na ultrazvuky na břiše a byla celou dobu fit, přišel Theo. Ještě v neděli 7.2.2011 jsme byli na horách chodit, což ho asi přimělo k tomu, aby už vylezl. V pondělí 8.2. jsem měla sraz s kamarádkou v centru města a manžel mě měl odvézt na metro. Ale v autě najednou divnej pocit, že uniká voda! Bylo to čím dál víc, takže místo do centra jsem jela s Josém k jeho rodičům, jeli jsme totiž už tím směrem na to metro… Tam jsme vyvolali poměrně pozdvižení, ať jedem už domů, všichni ve stresu. Já v pohodě, říkala jsem si, alespoň už vyleze, to je dobře, že chce sám. Asi v 17h začaly kontrakce, slabé, ale překvapily. To už jsme jeli k nám domů. Zavolala jsem již zmíněnou asistentku (bydlí asi 15minu od nás), přijela kolem 18hod a José jel ještě do práce vše pozamykat, nebyl připraven na to, že už bude muset zůstat doma… Graciela – naše asistentka, mi řekla, že je vše ok, že to může být tuhle noc, nebo taky až zítra, a potvrdila, že už odchází plodová voda. Zhruba v 19hod přišel z práce J. a to už byly kontrakce znatelnější, byla jsem chvílemi na balonu, pak jsem se osprchovala, zkoušela různé polohy, kroužení bokami… Časem to bylo horší a horší, ve 22hod jsem si říkala, holka, dneska spát nebudeš. Asi kolem půlnoci mě José přesvědčil, aby si na chvíli lehla, byla jsem do té doby je na nohách. To už přicházely kontrakce docela periodicky a José volal Graciele (na mé přání), jestli si můžu něco vzít, už to začínalo být drsnější. Ona na to, že čistý paracetamol, což jsme neměli, a tak jsem J. poslala do lékárny, spíše donutila. (A to musel najít tu, která byla otevřená… a po cestě ho ještě stavěli policajti na celkovou kontrolu, to jim řekl, že doma rodí a že byl jen v lékárně, asi mu moc nevěřili, ale pustili ho 🙂 ). Stejně, samozřejmě by mi paracetamol v téhle chvíli už opravdu nepomohl, ale to už jsem byla mimo realitu. Mezitím, co byl J. pryč, jsem zázrakem vstala a šla na WC, ale jen jsem si tam jakoby sedla a vzepřela se rukama o prkýnko. To už jsem v kontrakcích i tlačila, ulevovalo mi to. Takže já sama doma, na WC vzepřená na prkýnku a tlačím snad už každou minutu. V jednom zatlačení jsem už „něco“ tam dole nahmatala, ale říkám si, no co, prostě jedu dál! J. přijel záhy, koukne na mě a říká – vždyť je vidět už hlava!!! Hned volal Graciele, ta přijela asi do 15min. Mezitím mě stihl J. varovat: „Netlač tolik, vždyť si dá hlavou o prkýnko!“ A já na to, jak asi nemám tlačit…! Graciela přijela, rychle vytáhla věci (stihla ještě taky posadit J. za mě, aby mě podpíral) a do 15min byl Theo venku. Graciela (sedíc na zemi) vzala Thea a hned mi ho dala na hrudník. Po pár minutkách jsme se přesunuli všichni do postele, odkud už jsme se nehnuli. Graciela nás takhle docela dlouhou dobu nechala, já + Theo + José, ještě s pupeční šňůrou… Ta tepala 40min! Pak ji J. přestřihl a T. se přisál, vyšla placenta a asi 3 stehy. Dokonce mi J. rozmixoval kousíček placenty s meruňkovým džusem, je to bomba, vrátí to všechno železo a další nezbytnosti a je to neskutečně cítit, jak se vrací síly! Po všech těch nezbytnostech nás G. Nechala jen ve třech a vyplňovala všechny ty papíry a asi kolem 5h ráno jela domů s tím, že je všechno v naprostém pořádku. Theo Apgar 10 (ve všem), byl úplně komunikativní, furt nás s J. pozoroval a nebrečel. A tak jsme takhle (T. jen v plíně) usnuli na pár hodin i s J. v jedné posteli. Já teda nespala, to nejde… A  J. chrápal, Theo taky a já byla v oparu…
Jsem paní Ivaně tímto moc vděčná za práci, kterou odvádí v tak těžkém terénu jako je české porodnictví, i když pravda, zde ve Španělsku to není o mnoho lepší, možná i naopak! (Epidurál je absolutně jasná věc při každém porodu v nemocnici!). Je nesmírně těžké, ale proto tak hodnotné, že se najdou lidé, kteří mají tu vědomost a dokážou vytvářet malé tiché akce (jak to nazval pan herec Dušek), které jsou ale tak potřebné ve světě, kde jsme se odcizili všemu přirozenému a přírodnímu a vůbec nám samým a důvěře v nás a naše neomezené možnosti…

Tímto držím p. Ivaně palce, aby všechno brzo dobře dopadlo!!!

Tereza Marksová