O porody jsem se nikdy moc nezajímala. Bohatě mi stačily historky mých kamarádek a známých – nevzpomínám si na žádnou, která by na porod vzpomínala jako na úžasnou chvíli, spíš se na něj snažily zapomenout. Příběhy byly skoro jako přes kopírák – vyvolání porodu v nějakou vhodnou dobu (hlavně ne víkend!) s úvodním ceremoniálem (dotazník, holení, klystýr), mnoho hodin strašlivá bolest, nástřih, „Maminko, tlačte pořádně, přece to dítě nechcete zabít, že jo?“,stále strašlivá bolest,  hup na břicho – vytlačení dítěte, přestřižení pupeční šňůry a úprk s dítětem do bezpečí, tj. do inkubátoru. Šití nástřihu, společný pokoj s několika dalšími ženami, děti  v tom bezpečí (inkubátoru). Pak veselá historka o tom, jak se dítě ne a nechtělo přisát, takže… (nyní reklama na libovolné umělé mléko).
Vždycky jsem si říkala, proč tedy proboha radši nerodily doma, když v porodnici je to taková drasťárna (z toho je myslím jasně vidět, že jsem se o porody fakt vůbec nezajímala, když jsem si říkala „proč radši nerodily doma“, že).
No a pak se nějak přihodilo, že jsem otěhotněla. Když se mě gynekolog zeptal, kde budu rodit, odvětila jsem, že doma. Fakt jsem si myslela, že to je jedna z normálních, oficiálních možností!
Později jsem se dozvěděla, že jsem byla po mnoha, mnoha, mnoha letech v nejmenované jihočeské metropoli první, která se rozhodla rodit doma. Reakce gynekologa, velmi bouřlivá,  tomu odpovídala.
Od toho okamžiku se o porody zajímám dost intenzivně. Tak došlo k tomu, že jsem se postupně seznámila se všemi porodními  asistentkami, které v té době měly co do činění s domácími porody. Jejich názory mi byly velmi blízké, protože ony nahlas říkaly to, co mi našeptával můj selský rozum.
Naše dcera se nakonec skutečně narodila doma. Žádná porodní asistentka se porodu neúčastnila, ne, že bychom nechtěli, ale bydleli jsme od všech doma-porodních asistentek daleko a porod byl nad očekávání rychlý.
Zvládli jsme to bez dotazníku, nástřihu, klystýru, holení, urychlovat nebylo co. Dcera přežila i bez inkubátoru a já vím, že porod nemusí vůbec být drasťárna, ale může to být úžasný, nádherný zážitek, na který stále rádi a často vzpomínáme, a že už je to dost let…
Příběh s Ivanou Königsmarkovou vlastně přímo nesouvisí.
Ovšem nebýt jí a ostatních doma-porodních asistentek, pomáhajícím a radícím ženám, které chtějí porodit podle svých představ, těch, které mi potvrdily, že porodit doma skutečně lze a poradily mi, jak se připravit, možná bych se teď taky snažila zapomenout na noc, kdy přišla na svět naše dcera…na tu nádhernou noc.

Sylva Šmídová