Když jsme v roce 1999 čekali naši první dceru, věděla jsem, že chci rodit jinak než moje švagrová či starší kamarádky. Ale doba nebyla tenkrát příliš nakloněna a informací bylo pomálu. Naštěstí moje kolegyně, která odešla na mateřskou přede mnou, to měla postavené dost podobně a pověděla mi o existenci CAPu (Centrum aktivního porodu, které se později v područí Bulovky změnilo na Centrum alternativního porodu), který založily porodní asistentky s vizí dělat porody „trochu jinak“. Když jsem tam poprvé vstoupila, věděla jsem, že to je přesně to místo, kde chci přivést na svět své dítě (domácí porody byly tenkrát ještě téměř sci-fi) … a tam jsem se, v rámci předporodního kursu, setkala poprvé s Ivanou. Byla tam tehdy jednou z nejzkušenějších a její klidný projev a přístup mi byl velmi sympatický. Moc jsem si přála, aby v den D měla službu ona… splnilo se, ale jen z části, neb můj první porod byl dlouhý a Ivana se musela střídat s kolegyní – zrovna ten den odjížděla na zkušenou do Německa. Před odjezdem se ale aspoň na chvíli stavila u nás doma, prohlédla mě, pohladila, poradila, uklidnila. Později jsme pak odjeli na Bulovku a po dlouhých hodinách, za asistence Petry, se nám v přátelském prostředí CAPu narodila krásná dcera.

Druhou dceru jsme porodili po dvou letech na témž místě, ale už s jiným personálem, neb vedení CAPu bylo skupině nadšených porodních asistentek odebráno a svěřeno do rukou vedení porodnice. I tak jsme byli spokojeni a rádi, že nemusíme tyto intimní chvíle trávit v přesvíceném vykachličkovaném hangáru s celým porodním týmem.

Než se nám přihlásilo třetí děťátko, uběhlo více vody a poměry se změnily. CAP jako takový byl zrušen, ale porodnice a přístup některých porodníků se začaly naštěstí měnit k lepšímu. I přesto mi bylo jasné, že do rukou lékařů se po svých báječných zkušenostech s péčí porodních asistentek rozhodně svěřit nechci. Začaly dlouhé debaty s mužem, pročítání časopisů, chytrých knih a internetových stránek, sbírání zkušeností od jiných maminek. Zajímala jsem se i o porodnice, přestože jsem od začátku věděla, že potřetí chci rodit doma. Když mě můj gynekolog chtěl předat do péče porodnice, já šla za Ivanou. Měla tenkrát malou místnost v karlínském A-centru, kde prováděla předporodní kontroly – příjemné šero, krásné barvy a obrazy na stěnách, svíčky, klidný hlas a teplé něžné ruce Ivany, to bylo to, co jsem potřebovala. Paradoxně jsem ale na porod byla domluvená s jinou asistentkou. Věděla jsem, že Ivana je v tomto směru dost vytížená a nechtěla riskovat, že na mě nebude mít čas. Nevím, jaká síla zasáhla, ale když se náš třetí potomek rozhodl, že je čas, naše domluvená asistentka prostě nebrala telefon. Ani po půl hodině… později jsme se dozvěděli, že ač se jí to obvykle nestává, ten večer si ho zrovna zapomněla v kabelce. Tak jsem zkusila zavolat Ivaně – vzbudila jsem ji, takže nebyl zrovna nadšená, ale když slyšela, jaká je situace, přijela. Prohlédla mě, zkontrolovala, že máme všechno připravené a s ujištěním, že ještě chvíli můžeme být sami, odjela urvat ještě pár hodin spánku. Když už začalo jít do finále, bez meškání dorazila. Ale finále se nám začalo nějak protahovat, malému šla cesta na svět velmi pomalu a pro mě to začalo být dost vyčerpávající. Ivana seděla v koutě a jen pozorovala, víceméně nám do toho nezasahovala, jen když potřebovala zkontrolovat ozvy, a já jí za to byla nesmírně vděčná. Zároveň mi to dodávalo jistotu, že je všechno v pořádku, že si vedeme dobře… Ve chvíli, kdy se začala objevovat hlavička, podala nám stoličku, klekla si proti mně a čekala. I poslední úsek cesty miminka na svět se protahoval, už jsem měla hrozně málo síly a začala jsem fňukat, že už vážně nemůžu, že to trvá už strašně dlouho. Tehdy mě Ivana mateřsky pohladila po stehně a řekla, že ví, že to bolí a je to náročné, ale že jsem skvělá, že si vedu moc dobře a že už to bude. To zaúčinkovalo jako balzám… samozřejmě, že za chvíli už na nás mžoural malý skřítek, přiběhly dcerky s kamarádkou, které čekaly vedle v pokoji, a všichni jsme plakali dojetím. Ještě teď, když to píšu, se mi mlží oči… Ivana mi po nezbytné péči porodu placenty pomohla do vany, před tím vtiskla tatínkovi do náruče zabalené miminko, kamarádku zaúkolovala, ať vezme děti ven, jestli může. Pak mě zachumlala do postele i s miminkem a odešla. Ještě několikrát po té přišla na kontrolu, zařídila veškeré papíry, které mohla, byla pro mě na telefonu, když jsme později měli problémy se zánětem prsu. Vždycky mě dokázala uklidnit a pomoct. Mohl to být někdo jiný, ale nakonec to byla Ivana, která mi pomohla k jednomu z nejkrásnějších zážitků mého života – porodu v klidu domova, ve společnosti mých nejbližších, bez stresu a zbytečných zásahů. Jsem jí za to nesmírně vděčná!!!

Gabriela Kiszová