Bohužel nemohu napsat žádný podobný příběh o Ivaně a s Ivanou, co jsem si zde mohla už přečíst. S paní Ivanou Königsmarkovou jsem měla možnost setkat se pouze 2x při příležitosti Týdne respektu k porodu v našem městě. Nejen, že mi ono setkání vždy dodalo v mé slabosti sílu nenechat se hnát k něčemu, s čímž vnitřně nesouhlasím, ale byla pro mne zároveň příslibem naděje, že jednou bude někdo takový i v našem kraji, někdo, kdo bude ochotný nám poskytnout možnost volby a bude nám v tom choulostivém období okolo těhotenství a porodu oporou, která nám mnohdy hodně schází, ať už z nedostatku času našich gynekologů či v porodnicích, kde jsme si navzájem tak cizí. Někdo, díky němuž se budeme moci opravdu svobodně a beze strachu rozhodnout, kde (a s kým) přivedeme své dítě na svět.

Nikdo takový tady však nebyl, ani když jsem rodila poprvé, ani když jsem rodila podruhé, ani když jsem se chystala na třetí porod.

Poprvé jsem šla rodit v roce 2004 s plnou důvěrou. Byla jsem mladá a nezkušená, ale ne neinformovaná, naopak jsem se snažila vědět co nejvíce a navštěvovala jsem i několikatýdenní předporodní kurz vedený porodní asistentkou spádové porodnice, v které jsem se narodila i já, tak proč ne mé dítě?

Porod byl pro mne nepoznaným tajemstvím, vyvolával ve mne strach z neznáma i těšení se, až to neznámo poznám. Také jsem byla připravena na to, že to prostě bude nezvykle bolet, ale porodu jsem se neděsila, naopak, byla jsem na něj pozitivně naladěna, těšila jsem se a ze všeho nejvíce jsem se těšila na miminko.

Překvapilo mě, jak je nádherné a silou nabíjející porodit dítě. Podobný pocit jsem mohla zažít jen po maratonu, který jsem doběhla bez speciální přípravy. Člověk je sice bolavý, tak strašně bolavý, že nemůže prakticky nic, ale ne vnitřně unavený. Ba naopak, příval štěstí a energie mu nedovolí spát. Po porodu jsem se navíc z té fyzické stránky cítila dokonce lépe a to mi můj 1. porod- oproti těm následujícím, rozházel mou tělesnou schránku nejvíce a zanechal i nějaké ty bolavé stopy.

Celý porodní proces mě příjemně nadchnul, co mě vůbec nenadchlo, bylo to, co se okolo porodu a po porodu dělo v porodnici. Tehdy jsem si i poprvé uvědomila, jak moc mi chybí porodní asistentka – alespoň ta jediná, kterou jsem měla možnost trochu poznat během předporodního kurzu. Mohla být pro mne záchytným bodem třeba ve chvíli, kdy manžela poslali obratem pryč a já se octla sama, mezi lidmi, které jsem v životě neviděla, což je pro mne vždy nelehká situace, hrozně dlouho mi trvá, než se rozkoukám a zorientuji. Rozhodně jsem se necítila jako doma, ač prostředí vypadalo o dost lépe a moderněji, barevněji, než tam. Cítila jsem se jako na návštěvě u cizích lidí, kde se bojím hnout, abych neudělala něco nepatřičného.
Byla jsem na hodně z věcí připravená z předporodního kurzu, ale i tak se vyskytly věci, které mne v tu chvíli nejen zaskočily, ale byly naprosto mimo mé chápání, navíc se prostě děly jen tak, bez vysvětlení a já zjistila, že není vše tak hezky vymalováno, jak se mi před tím snad zdálo.

Můj první porod odstartoval hledání, hledání toho, jak mám rodit další děti, aniž bych musela projít tím, čím jsem si prošla poprvé. Hledání mi nepřineslo mnoho klidu. Naopak jsem se čím dál víc utvrzovala v tom, proč takhle už NE, zároveň rostlo mé vnitřní napětí a strach, že nedokážu zabránit tomu, aby ty vnější věci probíhaly nezávisle na nás, podle nějakého nepochopitelného, ale zajetého řádu, z kterého nelze vybočit.
Ukázalo se, že nemám moc šancí porodit jinak. Porod doma, či ambulantní porod se jevil naprosto nemožný, změnit i jen trochu zaběhlý řád v porodnici, kde jsem porodila, také nemožné… Cítila jsem se beznadějně, bezmocně a sama.
V tomto rozrušeném stavu, kdy mi neustále dokola probíhalo hlavou, jak jen za takových podmínek zvládnu porodit a být dítěti matkou, jsem poprvé ucítila mé, do té doby velmi klidné miminko. V bříšku dělalo snad kotrmelce, kopalo, bouřilo se. Očividně reagovalo na mou momentální slabost, která byla úzce spjata s ním samotným. Musela jsem sobě a hlavně jemu slíbit, že budu silná a že to zvládnu, spolu to zvládneme. Mé nenarozené miminko se po tomto ujištění opravdu hned uklidnilo a dál bylo naprosto klidné až do porodu.

S jistou hořkostí v mysli, že nemohu dosáhnout na to, co někde možné je (např. i s pomocí Ivany K.) a dokonce i dobře funguje (za hranicemi ČR), využila jsem své jediné možnosti volby péče, kterou jsem měla a věnovala jsem se výběru jiné, pro nás vhodnější, porodnice. Byla jsem překvapena, že mezi jednotlivými porodnicemi existují i jiné rozdíly, než jen to, zda jsou, či nejsou perinatologickými centry. Tohle mě třeba před prvním porodem vůbec nenapadlo. Porodnice jako porodnice, říkala jsem si. Měla jsem štěstí, jen o několik kilometrů dál jsem našla přístup, který mi byl bližší, kde jsem pak opravdu cítila, že mám jako rodička i matka nějaká práva… Myslela jsem si, že tam porodím i své další dítě, něco se však změnilo…

Bohužel to nebylo to, že bych nalezla svou porodní asistentku. Má vize, že k ní budu docházet během těhotenství do poradny, pak s ní porodím doma, či v porodnici a budu se na ni moci spolehnout i po porodu, nemohla být naplněna.

Neustále se ke mně začal vracet můj první porod s obavami, že budu bezmocná a nedokážu pro sebe i dítě zajistit byť jen tu nejzákladnější potřebu – být spolu, pořád spolu.

Po kontaktování porodnice, kde jsem vcelku spokojeně rodila naposledy, o možnostech při mém porodu, mi došlo, že už snad nikdo nevěří, že žena dokáže porodit bez problémů, obzvláště ta, která si plánuje přirozený „bezzásahový“ porod. Jenže já už opravdu jasně věděla, jak nechci, aby péče o mě a mé dítě vypadala a chtěla jsem opět porodit bez problémů.

Začala jsem mít opravdu velký strach, že můj 3. porod v porodnici nemusí dopadnout dobře. Nejvíc jsem cítila obavy ze samotného včasného přesunu do porodnice, která je sice jen o pár km dál, než spádová, ale… Měla jsem takové tušení, že třetí porod bude probíhat velmi rychle, neuměla jsem si představit, jak zvládám cestu a pak navíc ještě příjem do porodnice.
Věděla jsem, že pro svůj třetí porod budu potřebovat hlavně klid, žádný stres, jen klid uvnitř i okolo, jen tak budu moci porodit hladce.

Neasistovaný porod mi byl čím dál bližší, již se nezdál tak nemožný, alespoň co se týká té formální stránky.

Co nejdůkladněji jsem se seznámila se svými možnostmi a seznámila jsem mého partnera s jednou z nich, nad kterou už vážně uvažovala, a to porodem doma, ovšem bez asistence. Nedokázala jsem se se svými pocity i záměry svěřit jen tak někomu. Bylo mi jasné, že je to něco, co bude naprostou většinou odsouzeno ještě dříve, než začnu mluvit. Nevěděla jsem, jak to přijme on, ale bylo pro mne důležité, aby stál při mně, děj se, co děj.
Manžel proti porodu doma nic neměl, nedokázal však pochopit, že neexistuje porodní asistentka, která by mohla být se mnou. Byl to pro něj jediný, ale ne malý problém. Bál se, že v tom budu sama a on mi nedokáže pomoci. Nedivila jsem se mu, samotné mi trvalo dlouho, než jsem se smířila se skutečností, že porodní asistentku prostě neseženu. I pro mne to bylo nelehké rozhodnutí, k němuž jsem spěla velmi pozvolna (několik let). Čím víc se blížil porod, tím víc jsem viděla, že by přeci jen rád, kdyby proběhla druhá varianta – v porodnici, kde jsme rodili podruhé, nicméně stál při mě..

Dosáhla jsem opět vnitřního klidu, který byl založen na vědomí, že mám otevřeno více cest, kterými se v den porodu mohu vydat, stačilo se rozhodnout podle konkrétní situace v tu chvíli. Cítila jsem se na porod konečně připravena.
Pak přišel jednou během noci, nic mě nevedlo opustit domov, kde jsem cítila potřebný klid, pohodu i bezpečí. Proběhl velmi rychle, přesně podle mého tušení. Nevím, jak bych se přesouvala, pokud by to byl můj jediný plán, ale třeba by se porod během cesty zpomalil, zastavil? Musel by, protože kontrakce nebývalé síly uděřily z minuty na minutu, zatím co jsem spala s pocitem, že možná ten den budu rodit. Kontrakce přicházely v rychlém sledu za sebou, takřka mi nedovolily hnout se z místa a z polohy, v jaké jsem se nacházela. Všichni spali, spal i manžel, nechtěla jsem ho budit, nechtěla jsem, aby měl o nás třeba strach, já strach totiž necítila, vše probíhalo, jak probíhat má. Po probuzení už na všechny čekalo malé překvapení. Naše rodina se rozrostla o dalšího člena. Bylo to nádherné probuzení, nádherné ráno.

Po porodu mi ale porodní asistentka scházela více, než kdykoli před tím, scházelo mi, že systém péče u nás není nastaven na takový způsob porodu. Zvládla jsem sice vše i po narození miminka sama, vlastně mi to nečinilo žádný fyzický ani jiný problém, ale ta představa, že i po porodu doma bych mohla být hýčkána, nemusela nikam chodit, obstarávat, zařizovat…

Ne dlouho po mém třetím porodu jsem se dočkala. Ne příliš daleko začala působit porodní asistentka, kterou jsem celé ty roky hledala. Je široko daleko jediná, ale je!!!
Nevím, zda budu mít ještě někdy příležitost porodit, přesto mám velké obavy z toho, že tu opět nebude, že tu nebude dokonce ani jedna z porodnic, ve které jsem rodila, a už tak nebude prakticky existovat vůbec žádná svobodná volba zdravotní péče, ani místa porodu.

Moc cítím s těmi, pro něž paní Ivana znamenala hodně, pomohla jim a je tu riziko, že jim bude chybět nejen ona, ale i její nástupkyně.
Tímto bych i za naši rodinu chtěla vyjádřit podporu nejen paní Ivaně, ale všem porodním asistentkám, které si stále uvědomují, že těhotenství a porod je v první řadě normální a přirozený proces v životě ženy a je vždy lepší jej prožít beze stresu a beze strachu.
Stále doufám, že se nám bude moci dostávat i v tomto období adekvátní péče, pro kterou je právě profese porodní asistentky stvořena.

Petra