Jsem dula a měla jsem doprovodit už k druhému porodu svou slovenskou klientku a jejího amerického manžela. Po porodnici v Podolí, před dvěma lety, si tentokrát vybrali porodnici v Neratovicích. Jeden večer kolem 18.00 volala, že mám přijet, že má slabé kontrakce. Dorazila jsem asi okolo 19.00, doma bylo velmi živo, běhal dvouletý synek, americká tchyně žehlila, televize naplno… a do toho sem tam slabá kontrakce, tak dvě do hodiny. Zdržela jsem se asi do 22.00, pak jsem odjela, chystali se spát, budou volat, až se něco změní.

Byla jsem doma asi deset minut, volala, že si lehla do postele a kontrakce nějak zintenzivněly. Zavolala jsem si taxi a jela zpět. Když jsem vystupovala u nich před domem, volala mi její tchyně, že už to bude asi každou chvíli, a co mají dělat. Nemohla jsem uvěřit, že už opravdu bude rodit. Rychle jsem spěchala nahoru. Našla jsem matku stát u kuchyňské linky s překříženýma nohama, oči rozšířené a opatrně šeptem mi vyděšeně sdělovala, že už asi nikam nepojedeme. Pak mě vzala mě za ruku a odkráčela se mnou do koupelny. Zamkla za námi. Hlavou se mi honilo spousta věcí, ale uvnitř jsem byla klidná a věřila jí i miminku. Na její otázku, co má dělat, jsem se zeptala, co chce. Jestli chce volat záchranku, řekla, že ne, jestli jí pomůžu, že to bude v pořádku, že to zvládneme a vlezla si do sprchy. Myla jsem si ruce a přemýšlela, co budu dělat s tím miminkem, nejsem zdravotník, ani porodní asistentka, a uvědomila jsem si, že nic. Prostě budu čekat, až se narodí, chytnu ho a podám ho matce. Maminka krásně vokalizovala a mně bylo jasné, že to bude brzo. Rozprostřela jsem na zem ručníky a ona vylezla ze sprchy a hledala vhodnou pozici k porodu. Navrhla jsem jí, ať zkusí třeba na všech 4, koupelna nebyla velká a já potřebovala trochu prostoru. Klekla a brzo začala tlačit, objevila se hlavička, na druhou kontrakci se narodila, vypadala jako hlava malého buddhy, v obličeji úplný klid, zarotovala, na třetí kontrakci chlapeček vyklouzl. Lehce jsem ho osušila, zkontrolovala, jestli dýchá a po malém artistickém výkonu matky, jsem jí ho podala. Lehce vrněl, maminka z něj nespouštěla oči. Brzo krásně zrůžověl. Nechala jsem je pár minut v klidu, a potom odemkla dveře, protože manžel a tchyně za dveřmi byli na pokraji infarktu.

Matka seděla na obráceném lavoru opřená o sprchový kout s miminkem v náručí, přikrytá županem, který jsem si spletla s ručníkem, před ní klečel plačící otec a mezi dveřmi nakukovala tchyně, oči na vrch hlavy. Šla jsem do kuchyně se napít, neb mi trochu vyschlo hrdlo a přemýšlela, co budeme dělat dál. Na moji otázku, jestli pojedeme do porodnice nebo budeme volat porodní asistentku se mě nechápavě zeptali, proč? Rozuměla jsem jim, ale vysvětlila jsem, že miminko musí někdo kvalifikovaný zkontrolovat a lovila v paměti, komu proboha můžu volat v půl 1 v noci, ať přijede zkontrolovat matku a miminko po porodu.

No napadla mě jen Ivana. Doufala jsem, že vezme telefon, nebude spát, nebude u jiného porodu a bude ochotná přijet k matce, kterou nikdy neviděla. Byla skvělá. Instruovala mě po telefonu, jak zkontrolovat pohmatem dělohu, kouknout na krvácení a nic nedělat s pupečníkem, že jede. Matka zatím pořád chovala miminko, které se mezi tím krásně přisálo, tatínek už neplakal, z legrace hudroval, to bylo příprav a teď je všechno za půl hodiny hotovo v koupelně. Ivana dorazila asi za 40 minut, veselá, byla jsem opravdu ráda, že jí vidím. Byla milá, klidná, profesionální, prostě balzám na naše rozklepané nervíčky. Placenta lehce vyklouzla ven a Ivana ještě zkontrolovala, jestli nedošlo k nějakému poranění, ale bylo to v pořádku. Zkontrolovala také miminko a za chvíli už jsme všichni seděli v obýváku se skleničkou sektu a chechtali se, jak rychle a nekomplikovaně je možné přijít na tento svět.

Přeji všem zdravotníkům a personálu porodnic, aby měli takovou zodpovědnost, respekt, zkušenosti a osobní odvahu jako má Ivana a Ivaně, ať má sílu to vše překonat a jít dál.

Petra Davidová (Malá)
dula a laktační poradce