Bylo toho napsáno už tolik, že mám pocit, že nemohu napsat nic nového. Ale snad další příběh ku příležitosti mých 1. druho-porozenin Ivanu podpoří a udělá ji alespoň trošku radost….
20. dubna tomu bude rok od mého druhého porodu a Ivana byla u nás na počátku celé naší pouti mateřstvím. Díky ní mám zkušenost, že je možné porodit krásně a přirozeně i ve zdravotnickém zařízení. Jen musí být ta správná konstelace.

Během prvního těhotenství v roce 2008 jsem navštěvovala kurzy těhotenské jógy v pražském A-centrum,  a tak jsem se dostala k Ivaně, její knížce Hovory s porodní bábou a vůbec k dalším jiným náhledům na porod, kontaktům na porodní asistentky, které respektují jeho přirozenost a k možnosti porodnice v Neratovicích.
S manželem jsme absolvovali předporodní kurz vedený Ivanou a dvakrát jsem byla i v její poradně. Na kurzu jsme se dozvěděli spoustu zajímavých informací o běžném chodu v našich porodnicích, péči o novorozence, kojení, ale i doporučení na porodnice nakloněné přirozeným porodům. Takových informací, které jsme se běžně nedozvěděli. Díky nim jsem si mohla ujasnit, co vlastně při porodu chci, sepsat porodní přání a zkrátka být připravená i na poporodní období a kojení.
Nejen při kurzech mě fascinovalo, jak Ivana dokáže krásně nahmatat a přesně popsat položení miminka v bříšku, to jsem od gynekologa neznala. Při jakýchkoliv obavách, které jsem měla díky nízko uložené placentě, mě uklidnila, že se vše zvládne, placenta se velmi pravděpodobně vytáhne až úplně ke konci těhotenství. Rozptýlila i mé obavy o způsobu porodu při nízko položené placentě a ještě na přední stěně děložní.

Měla jsem vysněný přirozený porod při svíčkách, pokud možno bez zásahů lékařů v neratovické porodnici s porodními asistentkami Věrou a Miladou. Realita byla však jiná, na mé vyžádání po dlouhém a pro mě vyčerpávající I. době porodní byl v závěru aplikován epidurál. Ten mi umožnil si odpočinout a díky tomu poté porodit přirozeně, v rámci možností medikovaného porodu. Jsem vděčná, že jsem měla sepsané porodní přání, Věra s Miladou společně s mým mužem dopomohly k tomu, že vše bylo respektováno. Nikdo mi neskákal po břiše (což mě stále velmi udivuje, jak často se toto ještě děje), žádný nástřih ani poranění, v rámci mých možností po epidurálu polohování k dorotování miminka.
Po porodu byl syn sice odnesen a umístěn do inkubátoru s kyslíkem pravděpodobně zbytečně, ale další péče našich PA byla pro mě, jako vyplašenou prvorodičku, velmi uklidňující a přínosná. Velmi si cením toho, že jsem se mohla, kdykoliv jsme měla jakékoliv pochybnosti, obrátit na známé osoby, které o nás věděly vše. Naše milé porodní báby nám pomáhaly, radily a podporovaly kdykoliv bylo třeba při problémech, které vyvstaly během prvního roku sbírání mateřských zkušeností. Nikdo jiný se mnou tyto problémy nesdílel tímto chápajícím a podporujícím způsobem.
To mi přijde jako jeden z hlavních přínosů péče jedné porodní asistentky během celého porodu a šestinedělí, nejlépe však už během celého těhotenství.

Při druhém těhotenství o tři roky později jsem uvažovala o porodu doma. Měla jsem domluvenou PA Janu, ke které jsem chodila také do poradny. Moje představa byla mít při porodu někoho, kdo o mně bude opět vědět vše a kdo přijede k nám domů, jakmile začnu rodit. Budu tak mít pocit bezpečí a jistoty, že je vše v pořádku. Tuto službu bohužel Věra ani Milada z Neratovic nenabízely. Poté, podle toho jak bude vše probíhat a jak budu vše vnímat a cítit, se rozhodneme, kde tedy zůstaneme. V záloze byly opět Neratovice a ještě údajně přirozeným porodům nakloněná Příbram.
Celý porod byla PA se mnou, radila, držela, hladila, sprchovala. Vše jsem vnímala úplně jinak než při prvním porodu. Na porod doma jsem se ale necítila, odjeli jsme tedy opět do Neratovic.
Tam vše proběhlo hladce, úplně přirozeně bez vnějších zásahů, dle mých představ o způsobu porodu a následné péči za krásné souhry dvou porodních bab, naší Jany a místní Vlaďky. Byla jsem moc ráda, že jsem měla u sebe naši porodní bábu, protože příjem s paní primářkou mě hodně rušil a ona vše komunikovala za mě. Zvládli jsme ještě vanu při svíčkách, škoda jen, že místní pravidla neumožňovala porod do vody, protože se mi z vany vůbec nechtělo. To vše by byly ale jen třešínky na dortu a třeba při případném dalším porodu se mi je podaří ještě „doladit“.
Velmi mile nás také po třech letech překvapil i přístup tamějšího vedoucího pediatra, který naprosto respektoval naše přání o soukromí a ponechání miminka na mém břichu, jen tiše poslechl srdíčko a odešel, takže miminko od nás nebylo vůbec oddělené. Manžel z celého porodu a zejména z této doby má nezapomenutelný zážitek. Taktéž byly naprosto respektovány celým personálem, bez jakýchkoliv komentářů, všechny naše přání týkající se následné péče o miminko.

I přesto, že jsem s Ivanou nikdy nerodila, jsem ji velmi vděčná, za práci, kterou vykonává a za její předporodní kurzy na kterých se ženám dostává, z mého pohledu, neocenitelných rad. Díky jejím informacím jsem měla možnost být výborně připravená, měla možnost krásně porodit. Jinak než je standard, když se žena jen odevzdá do rukou lékařů a jejich zaběhané rutiny.
To se týká i péče o miminko a kojení, neb jsem základ těch správných informací měla již z Ivaninýho předporodního kurzu. A díky následné péči našich PA jsem poté nemusela řešit rady okolí ohledně koupání, vážení, buzení miminka na kojení, nedostatku mléka a další rozporuplné informace, které jsou podávány v „renomovaných porodnicích“.
Tento způsob péče mi přišel naprosto přirozený, podporující pohodu maminky a tím i miminka. Sama jsem se velmi rychle přesvědčila, že informace a zkušenosti těchto porodních bab nejsou jen nějaké výmysly. Naopak, eliminují stres vyplašených šestinedělek.
Jejich slova a činy během jejich péče podporují sebevědomí čerstvých rodičů být MATKOU a OTCEM.

Pevně věřím, že tato aféra brzy skončí, Ivaně bude umožněno opět vykonávat její práci a tím zajišťovat péči ženám, které se chtějí vědomě podílet na tom, co se s nimi bude dít.
Doufám, že to vše zlé bude ku prospěchu celého českého porodnictví, které má své světlé výjimky v podobě právě našich skvělých soukromých porodních bab a několika respektujících porodnic. Doufám, že brzy nezůstane jen u těchto světlých výjimek a každé ženě bude dopřáno rodit bezpečně tak, jak chce, v atmosféře pohody a klidu.

Káťa a Honza, Štěpán a Mikuláš Venzarovi