Ivanu jsem poznala na jaře roku 1998, když jsem čekala první dítě. Tehdy zrovna zakládala spolu s dalšími porodními asistentkami Centrum aktivního porodu v Praze na Bulovce a já se rozhodla jejich služeb využít. Absolvovala jsem u nich předporodní kurz a posléze tam porodila dceru, právě s Ivaninou pomocí. Porod proběhl naprosto hladce a ukázkově a jsem přesvědčená, že to bylo z velké míry jejím přičiněním – byla klidná, věcná, profesionální a dodala mi takovou sebedůvěru, že mě ani nenapadlo, že bych to neměla zvládnout. Moje matka, se zkušeností ze socialistické porodnice, nevěřila vlastním očím, když viděla, jak jim v den porodu (dcera se narodila brzy ráno a mí rodiče se za mnou přišli podívat odpoledne) jdu z pokoje naproti. Nevěřila ještě víc, když jsem jí řekla, že už z porodního pokoje jsem odešla po svých. Cítila jsem se prostě fit a byl to jistě důsledek vedení porodu – naprosto přirozeného, bez zbytečných procedur a s ohledem na moje pocity.

Když jsem po 3 letech otěhotněla podruhé, Centrum aktivního porodu stále fungovalo, ovšem s jiným personálem – zakladatelky byly pro neshody s vedením porodnice „odejity“. Přesto jsem se rozhodla tam jít znovu a nemůžu si stěžovat, porod proběhl také dobře, ovšem původní duch už tam chyběl. Po tomto porodu jsem se ale začala cítit divně psychicky – nemohla jsem spát, byla jsem neklidná. Lékaři v porodnici si ničeho nevšimli a já sama jsem to přikládala nemocničnímu prostředí s tím, že po příchodu domů se jistě vše rychle upraví.

To se ale nestalo. Po příchodu domů se mé psychické problémy stupňovaly. Nemohla jsem spát a cítila se čím dál neklidnější. Protože můj muž musel být v práci, zavolala jsem matce, jestli by nemohla přijet. Nebyla jsem schopná být sama.Takhle se u nás moje matka střídala s mým mužem a tchyní a trvalo to zhruba 3 dny. Nakonec jsem nemohla ani chvíli posedět a chodila jsem pořád po bytě, byla jsem vyčerpaná, zmatená. Když mi dcera řekla o jídlo, nevěděla jsem, kde je jídlo, kde je talíř a co s tím dělat. Moje matka se starala o všechno, já byla schopná jen kojit, ovšem při kojení mě zaplavovaly vlny hluboké deprese a zoufalství. Uvědomovala jsem si, že se s tím musí něco dělat. Zavolala jsem na Bulovku, kde mi řekli něco ve smyslu, že to přejde, že se to šestinedělkám stává. Moje tehdejší gynekoložka mě po telefonu ujistila, že mě péče o miminko vyčerpává a ještě ráda si půjdu lehnout. Moji nejbližší byli z mého stavu zděšení, ale nevěděli, jak mi pomoct. Neměli s tím žádnou zkušenost a lékaři říkali, že to přejde…

Z posledních sil jsem si vzpomněla na Ivanu a zavolala jí. Do hodiny byla u nás doma a po obhlédnutí situace hned rozhodla, že musím k lékaři. Pomohla mi se sbalit, sbalit syna, kterému byl týden, protože bylo možné, že mě budou chtít hospitalizovat a syn kvůli kojení by musel zůstat se mnou. Můj muž nás všechny potom odvezl podle jejích instrukcí do RIAPS, na psychiatrickou pohotovost. Tam se mě ujal lékař, hned poznal poporodní psychózu, řekl, že hospitalizace není nutná, ale bez medikace to nepůjde. Předepsal mi léky a pamatuji si, jak Ivaně říkal, že oceňuje její přístup, protože se tenhle stav často bagatelizuje, přitom může mít vážné důsledky. Ivana mi pak ještě dala číslo na psychiatričku, ke které jsem měla docházet na kontroly. Potom jsme si ještě několikrát volaly, protože chtěla vědět, jak mi je. S léky se můj stav rychle lepšil, na kontrole jsem byla zhruba 5x a léky jsem brala asi půl roku, pak jsem je po dohodě s lékařkou postupně vysadila. Už jsem byla schopná normálně fungovat, přesto trvalo dalšího půl roku, než jsem se jednou ráno probudila a věděla, že už jsem zase jako dřív.

Tenkrát mi Ivana opravdu pomohla za pět minut dvanáct, lékaři mému stavu nevěnovali pozornost a zlehčovali ho, ona jediná rozpoznala vážnost situace a jednala. Možná tím zachránila mně i mému synovi život.

Petra Helikarová