V podstatě hned po prvním porodu doma (celkově druhém) bylo jasné, že TOHLE by chtělo zopakovat. Téměř okamžitě jsem měla v plánu (protože kdyby se to skutečně poštěstilo a ještě jedno miminko přišlo, tak tentokrát budu v jasném podezření, že budu chtít opět rodit doma – a ač se babičky tvářily jako že skoro normálka, tak ty budoucí obavy jsem skoro mohla cítit v kostech), že případný termín porodu nahlásím s měsíčním posunem. Miminku se k nám hodně zachtělo, muž obeznámen s plánem, mlžili jsme, jak to šlo a celkem úspěšně.
Těhotenství jsem opět prožívala částečně v neklidném rozpoložení – systému jako takovému jsem se relativně postavila čelem a otevřeně si stála za svým. Bohužel předsudky okolí dolehly ve větší razanci – „Jen doufám, že zase nebudeš rodit doma!“. „Jen mi slib, že to nebude jako posledně, to bych se usoužila. Těch pár dní v porodnici to vydrží každá.“ – to byl silný kalibr. Muž decentně namítl, že jsem na takové řeči alergická a od té doby jsem neslyšela ani slovo (vše další si vyslechl a po svém reagoval muž sám).
V průběhu těhotenství jsme se stačili přestěhovat z malého bytu v novostavbě do staršího domu, který se celý rekonstruoval.
Den D – vnitřních dveří jsme se stále nedočkali, v pohotovosti jsem místo jedné domluvené hlídačky dětí měla nečekaně dvě (ovšem tento den obě mimo město). Na miminko už jsem se moc těšila, očekávala jsem ho každým dnem. Šla jsem si lehnout krátce před jedenáctou. Nezabrala jsem hned a slyším, určitě slyším (ne cítím) „rup rup“ – to citoslovce není přesné, bylo to tak zvláštní, bylo jasné, že to nebyly pohyby miminka. Ještě mi stačilo proletět hlavou „dneska ještě ne, až zítra nebo během týdne“ – to bylo z náhlého přívalu strachu nejen z bolesti, která měla přijít, možná i částečně obav z toho, kdyby se něco zaseklo a museli bychom do porodnice (to bych asi nesla hodně, hodně špatně, zvlášť po podařeném předchozím zážitku). Po chviličce jsem cítila tekoucí vlhko. Ani jsem se nesnažila vstát z postele – to mi fakt poslední měsíc (možná dva 😉 ) dělalo velké problémy a zvedala jsem se opatrně a dlouho. Muže jsem poslala pro ručník, abych mohla dojít bez větších následků na záchod, ale už mi nebyl nic platný, všechno bylo venku. Na záchod jsem tedy došla a začala se klepat v napětí, že už je to nejspíš tady. Pak dilema, zda volat Ivaně – kontrakce nikde. Ale vzala jsem si k srdci její doporučení nevolat až na poslední chvíli, protože byla mimo město. Tak jsem v půl dvanácté volala a dostala od Ivany doporučení, ať si jdu lehnout a volám, přijdou-li kontrakce.
Znova jsem šla na záchod, nic zvláštního, klid. Převlékli jsme s mužem postel, dala jsem prát to sundané a byla nervózní co jako. Za chvíli bylo jasno – přicházely slabé kontrakce. Muž u mě s telefonem, jestli budu volat Ivaně. Chtěla jsem kontrakce měřit, ale šly tak často, že nebylo třeba. Umyla jsem pár kousků nádobí v dřezu – ať máme uklizeno 😀 a do 15ti minut od prvního hovoru jsem volala, že teda už a Ivana vyrazila na cca 50timinutovou cestu k nám. Také jsem sobě i muži stačila šoupnout Bachovy krizovky.
Ještě poslední přípravy „domácí porodnice“ – povléct vak, připravené deky na zem, zapálit aromalampu se zázračným olejíčkem IS a připravit si i její masážní olej a pustit počítač pro případ, že se vzbudí děti (hlídačky jsem volat nechtěla, intimita ve dvou mi byla v danou chvíli příjemnější). Vysprchovala jsem se (a taky bylo hned jasno, že do vany nepůjdu, byť jsem s myšlenkou porodu do vody hodně koketovala, prostě mě to vůbec nelákalo) a napadlo mě vyfotit se s břichem těsně před akcí (takové ty historky, jak spadne břicho – babička mi ho spadlý viděla snad už od poloviny těhotenství 😉 – při porovnání s předchozími týdny jsem nic moc nepozorovala. To bylo něco po čtvrt na jednu v noci. Pak jsem si šla vybrat triko, ať nejsem nahá – vybrala jsem volné mužovo, ať se cítím dobře, ale neoblékla – jednak asi zrovna nějaká ta kontrakce přišla a prostě by mi vadilo. Tak jsem ho měla hozený na posteli a posloužilo k otírání zpocené rodičky a v závěru jako dusítko :-).
Od té chvíle už jsem pobývala na dekách, částečně na posteli a prodýchávala sílící kontrakce. I to břicho jsem si stačila olejem namazat. S postupujícím časem, kdy jsme čekali už jen na příjezd Ivany, jsem si přála, aby TO stihla. Přece jen jako průvodce porodem je daleko zběhlejší, umí říci/udělat co je třeba v danou chvíli a vůbec jako uklidňující element, co má vše pod kontrolou :-). Ivana dorazila ve chvíli, kdy jsem asi skučela, protože už pod schody hlásila: „Už jsem tady!“ – to byla úleva! Teda jenom psychická (byť mnohem důležitější), bolest se stupňovala. Jak jsem už delší dobu klečela a byla zapřená rukama, bolely mě záda a chtěla jsem na vak (stejně jako posledně, děsně mi to ulevilo), ale bylo to horší, nemohla jsem se uvelebit, tak zpátky na kolena a Ivana nabídla, že mi s těmi zády pomůže (cítila jsem „jen“ její ruku a bylo to opravdu lepší). Myslím, že celou dobu byl muž natažený na posteli naproti mě a držel mě za ruku.
Musela jsem dostat podporu Ivany „jen ho pusťte“, abych asi konečně začala tlačit :-). To mi blesklo hlavou, že opravdu musím začít něco pořádnýho dělat, ať neskončíme, kde nechci. To miminko prostě musí ven a nějaká ta bolest bude. Taky jsem měla přichystaný lavor s vodou a malým ručníkem na hráz – minule to pálilo a vlhko pomáhalo. Teď jsem se ho dožadovala, ale nedostala – nebyl třeba (což zhodnotila Ivana rychleji než já), navíc to vůbec nepálilo. Další povzbuzující slova „už to bude“ – no to mi přišlo sice úžasné, ale časově vzdálené (měla jsem chuť se zeptat kolik kontrakcí ještě, ale možnou oddalující odpověď bych slyšet nechtěla, tak jsem se neptala, ani nebylo kdy). Přitláčela jsem víc a víc, co to šlo a po chvíli Ivana hlásila „hlavička je venku“ – tak to jsem nechápala, protože to nebylo nijak zvlášť cítit, vůbec to pálení jako minule! Ani přes to břicho nic vidět nebylo a to jsem byla zapřená na rukou a ne opřená o polštáře – což jsem chvíli byla, ale právě kvůli výhledu to zavrhla. Na to jsem se teda už zeptala a s odpovědí si sáhla – byla fakt venku! Pak jsem zatlačila ještě několikrát a lup, miminko bylo venku celé. Ivana ho chytala a podšoupla ho blíž přede mě – najednou jsem ho měla pod sebou a koukala se na ten zázrak. Byla neděle, 1:31 ráno.
Muž byl neskonale pohotový a tenhle okamžik zachytil. Ještě jsem se stačila podívat, copak máme a už jsem si holčičku chovala v náručí. Jen z fotky vím, že na zádech měla hrozně moc mázku. Ten se pak samovolně vstřebal a otřel do plen, ve kterých byla naše holčička zpočátku zabalená (ráno už to bylo krásně čisťoučké miminko, po mázku ani stopy). Pak konečně došlo na vak, který čekal na své využití 😉 – nějak jsem se na něj překlopila a chovala si dál miminko, muž přestřihl pupeční šňůru a pak jsem ještě naposledy zatlačila a placenta byla venku (tentokrát uschována a na zahrádce zakopána). S holčičkou jsme se ještě pomazlily, pak dostal tatínek opět povel „sundat triko“, dostal miminko do náruče a já se šla vysprchovat. Pak už šup do připravené postele – miminko a tatínek spinkat, já okukovat a radovat se.
Prvorozený i druhorozená všechno zaspali, navíc jako bonus spali až do rána ve svých postelích. První přišel nejstarší, navyklý chodit k tátovi – tak jsem ho lákala k sobě, ať se jde podívat. Byl rozespalý, musela jsem mu miminko ukázat – vyvalil trochu oči a „Ty jsi rodila?“ „Ty jsi jela za porodní bábou?“ 😀 – pak holčičku hladil a okukoval a už už by šel budit prostřední. No, nevydržel a šel jí po chvíli vzbudit, přišli ruku v ruce, rozesmátý a začali miminko hladit, pusinkovat a tak celkově otlapkávat :-).
Tuplovaně krásný zážitek. Stále nenacházím slov, za co vše a jak moc Ivaně vděčím – v podstatě se v mém životě mihla na relativně kraťoučkou chvíli, ale zapsala se do něj tak silně, pozitivně silně, že se to ani popsat nedá :-).

Díky, moc, hrozně moc.

Tereza L.

111. Všude dobře, doma nejlíp