Vždycky mě děsily porodní zážitky mých kamarádek a pokaždé jsem říkala, že já budu raději rodit doma. Většinou jsem byla považována za nezodpovědného blázna.

Když jsem otěhotněla, začalo mé samostudium veškeré dostupné literatury o porodech, a to hlavně těch přirozených. Měla jsem jasno. Chci rodit doma a s Ivanou. Chodila jsem k ní na kurzy a ke konci těhotenství i na kontroly.

Nechci popisovat, jaká zbytečná vyšetření jsem během těhotenství absolvovala a co bych příště vynechala, ale neodpustím si poznámku, že Ivaniny ruce byly přesnější než ultrazvuk. Stáří i velikost plodu určila přesně, na rozdíl od lékařů, kteří mi pokaždé tvrdili, že miminko je příliš malé a nikdo nechtěl slyšet, že je asi o dva týdny mladší. Termín porodu mi stanovili na 15. května, Ivana si ho pak přepsala na 25.

Jenže… Čím více jsem kynula, tím více mne lékaři „připravovali“ na porod císařským řezem. Miminko totiž bylo v poloze koncem pánevním. Ivana mě sice chlácholila, že se dost často dítě před porodem samo otočí, ale kdyby se tak nestalo, tak že by mi rozhodně doporučovala porodnici. Mé představy o klidném domácím porodu se pomalu vytrácely a místo toho jsem se ocitla pod nátlakem lékařů, kteří kroutili hlavami nad mým rozhodnutím porodit přirozenou cestou. Ivana byla jediná ze zdravotníků, která mě podpořila. Jediná. Vybrala jsem si tedy porodnici, dala s Ivanou dohromady porodní plán a chodila na kontroly už jen k ní. Byly jsme dohodnuté, že pokud to půjde, doprovodí mne při porodu v porodnici.

V neděli ráno, 30.května, konečně začaly kontrakce. V intervalu necelé hodiny. V klidu jsem si připravila věci, zorganizovala odjezd do porodnice a po desáté hodině jsem seděla v autě směr Hořovice. „Uvidím, co mi řeknou a pak zavolám Ivaně“, myslela jsem si. Jenže cestou se intervaly mezi kontrakcemi zkrátily na 15 minut a z porodnice už jsem nikomu nezavolala. Jedna sestřička mi vzala zavazadla, druhá mě začala svlékat a než jsem se vzpamatovala, měla jsem na sobě andělíčka a v ruce držela klíček od skříňky, kde se všechny mé věci ukrývaly. Jakmile jsem oznámila, že dítě je koncem pánevním, začal ještě větší zmatek. Honem na ultrazvuk. Pan primář si mne prohlédl a konstatoval, že s mou pánví bych porod měla zvládnout. Ještě se několikrát ujistili, zda chci skutečně rodit normálně a šup na sál. Sice jsem se mohla pohybovat, jak jsem chtěla, ale během kontrakcí jsem ještě podepisovala různá lejstra, diktovala adresy, telefony, jména, data a nevím co ještě, hádala se doktorkou, že nechci antibiotika ani žádnou kapačku, že je mi dobře a že chci napít. Napít jsem nedostala, antibiotika ano. Sestřička mi jen směla otírat ústa mokrým hadříkem. Fuj… Celou tu dobu se u mne střídaly asi dvě sestry či PA a jedna lékařka. Jakmile zkonstatovaly, že už opravdu rodím, začal další boj. „Já nechci ležet!“ „Ne, musíte, jste rizikový porod.“ „Nechci!“ Nakonec jsem rodila vsedě. Mezitím se na sál nahrnula spousta lidí. Já jsem jich napočítala asi deset. Stejně vehementně jsem odmítala nástřih, ale pan primář si střihl, protože jsem přeci riziková.

Malá byla venku na druhé zatlačení. Dcerku mi dali na pár vteřin na břicho. Neplakala, koukala se na mne. Pak mi ji, i přes mé protesty, vzali, vyšetřili, odnesli. Skoro hodinu a půl jsem ji neviděla. Diváci začali pomalu odcházet, já jsem konečně dostala napít a mobil a mohla jsem tu novinu rozhlásit.

V porodnici jsme pobyly tři dny. Každý den probíhaly kontroly maminek i miminek a pokaždé jsem slyšela: „Jo to jste vy, ten porod koncem pánevním. Vy jste krásně porodila!“ Tato věta zazněla většinou až po prostudování mých dokumentů. Podle obličeje mne poznal málokdo…

Když rodí gorila v zoo, tak ji sice díky kamerám v ubikacích může sledovat celý národ, ale jinak má klid a všichni věří jejím instinktům. Já jsem si připadala jako nesvéprávný kus masa, který neví, jak se cítí a co chce. Asi se není čemu divit, vždyť gorily jsou silně ohrožený druh, na rozdíl od člověka, který je silně přemnožený.

Děkuji Ivaně za obrovskou podporu, díky které se má holčička narodila přirozenou cestou a v termínu, který si sama určila.

Hanka