Ach jo, ach jo, proč jen jsem se dřív neinformovala, jak probíhá porod? Strach… Začalo to už v dětství, když jsem viděla ve filmech scény porodů – plné křiku a krve. Horší pak byl porod, který nám v rámci výuky pustili na základní škole. Ve třídě jsem nevydržela a zařekla se, že vlastní dítě nikdy. Vždyť už jen vyndání třísky pro mě představuje nepředstavitelnou bolest a stres. Jenže jak šel čas, začaly tikat biologické hodiny, pak už zběšile bily bim bam. K mému neskutečnému štěstí se našel i ten pravý a brzy jsme se radovali z těhotenství. Říkala jsem si, jaká je škoda, že si nemůžu zvolit císařský řez, jako na Západě, že ten nebolí. Jak jsem se zmýlila… Ale osud tomu asi chtěl, že jsem nakonec císaře měla…. Ale postupně…

Nečetla jsem žádné knížky – mohly by tam přece být obrázky z porodu. Chystala jsem se ale na předporodní kurzy, abych se naučila lépe dýchat – jen ale neslyšet moc strašidelných informací. Jenže při jedné z kontrol mi doktorka sdělila, že mi sestupuje děložní hrdlo – nebo něco takového – a že mi doporučuje ležet, maximálně krátkou nenáročnou procházku. Divila jsem se, vždyť jsem se cítila tak skvěle, ale když to doktorka řekla. Děťátko jsem toužila donosit. Takže z předporodního kurzu sešlo.

Rozhodla jsem se přestat se bát, vždyť to zvládli i jiní… Babička mi dala bylinkový čaj, který mi prý pomůže, a tak jsem si to vsugerovala a začala si věřit. Jen co nejvíc zatlačit, při bolesti myslet na něco hezkého – na krásné chvíle s manželem, na to jak krásné bude držet už v náručí své miminko.

Na internetu jsem alespoň něco studovala – hledala jsem, co by mi pomohlo od bolesti – epidural, jakýsi znecitlivující gel a další věci. Nechtěla jsem o ničem z toho slyšet, vždyť by to mohlo uškodit mému milovanému miminku. Jenže o zbylých věcech už nikde nic nepíšou. Všude jsem četla – sepište si porodní plán – zda chcete rodit do vody, epidural. Ale nic víc. Nebyla jsem připravená na to, že v nemocnici na mě vybalí zavedení čípků na urychlení, píchnutí oxytocínu a píchnou mi plodovou vodu. Nechápala jsem. Říkala jsem si, že takhle to v přírodě přeci nefunguje. Ale po iks hodinách trvajících kontrakcích jsem neměla sílu ptát se a odporovat. I přes jejich urychlování byl porod únavně dlouhý. Kupodivu očekávaná bolest nebyla, jen tlak, který jsem vždy nějakým způsobem usměrňovala. Jsem ráda, že v porodnici byli alespoň trošku vstřícní – doporučili ze začátku tlačit ve stoje a při kontrakci jít do podřepu. Později jsem si měla už lehnout, ale nenutili mě mít nohy nahoře. To se stalo kamarádce. Nohy jí přikurtovali nahoru a roztáhli a takhle jí nechali několik hodin, i když ještě neměla pořádné kontrakce. Žádala je, ať jí nohy dají dolů, že má v nohách křeče. Ale kdepak, prý by nemělo miminko dost místa. Její porod skončil císařem – ustaly jí kontrakce, přes všechno možné, co jí napíchali. A já jsem bohužel také skončila císařem. Po vysilujícíh 19 hodinách od první kontrakce doktorka povzbuzovala, že už jen kousek, že už vidí černé vlásky. Tlačila jsem jako o život. Manžel mi později řekl, že se bál, že mi praskne nějaká cévka v mozku, jak rudou hlavu jsem měla. Ale nic. Doktorka, že už to trvá moc dlouho, že už porod musíme ukončit. Dala mi na výběr kleště a císař. Po strašidelných příbězích jak dopadl porod kleštěmi jsem neváhala.

Krásné a smutné bylo ráno… Malou jsem spatřila až několik hodin po narození. Byla jsem tak omámená uspávadly a zničená zákrokem. Jen jsem dojatě a smutně zároveň natáhla ruku k ní do kolébky. Brečela jsem, že jsem jí nedokázala porodit, brečela jsem, že jí nemůžu vzít do náručí, brečela jsem, že byla hned po porodu a ještě tolik hodin sama, brečela jsem, protože jí doktor, který ji vyndaval říznul do tvářičky. Jak se při tom všem musela cítit? V porodní zprávě stojí, že porod musel být ukončen císařem – malá šla záhlavím místo předhlavím a prý na mě byla velká – 3,45 (já 150 cm, 53 kg) Dnes si myslím, že kdybych rodila přirozeně, povedlo by se.

Jinak mi u porodu moooc pomáhal manžel. Bez něj bych umřela žízní. Od známé sestřičky vím, jaký je rozdíl, když je na sále otec – doktoři jsou samá chvála na rodičku a nabízejí čaj atd. Když manžel není – jíst se nesmí, pít se nesmí, rodičky mají sakra pořádně tlačit a tolik neřvat…

Dalších 6 dní v porodnici pro mě bylo šílených. Pořád se něco dělo – uklízečka, jedna vizita, druhá vizita, vzít teploměr, snídaně, uklízečka, jedno dítě plakalo, další dítě plakalo. V noci když začalo jedno děťátko plakat, maminka si rozsvítila šílenou zářivku, která nejdřív pronikavě blikala, než začala svítit. Sestřičky nám nic pořádně nevysvětlily, neukázaly. Důležité bylo jen nemít dítě v posteli, nenosit ho v náručí, ale převážet v kolébce, krmit ho v určený čas. Hlavně nekrmit dříve než za 3 hodiny. Po tolika skoro probdělých dnech a nocích a prodělané operaci jsem byla naprosto vyřízená. Po návratu domů se všichni báli, co mi je – bledá, třásla jsem se.

Jizva po císařském řezu mě bolí stále – je to už 9 měsíců zpět. Prvních několik dní byl problém i nosit malou. Nesrovnala jsem se s tím doteď.

Díky kauze s paní Ivanou jsem se dostala k informacím, že jde rodit i jinak, doma, přirozeně….

Na porod doma si netroufám. V paneláku, kde je vše slyšet si to ani nedokážu představit. Ale moc bych si přála mít ještě další dítě a porodit ho přirozeně, do intimního osvětlení a mít ho ihned a stále u sebe.

Přála bych si moc, aby se kauza paní Ivany v dobré obrátila a také aby v Čechách začali být přirozené porody opravdu přirozené. Aby každá maminka měla informace, že je možné rodit bezbolestně přirozeně – ať už doma nebo v nemocnici. Že porod není něco, čeho je třeba se bát. A že naopak císařský řez ani v nejmenším bezbolestný není.

S velkým obdivem a úctou k paní Ivaně

Nejmenovaná osoba 🙂