Ivanu jsem potkala jen jednou a to čirou náhodou na svatbě společných přátel. Já tou dobou byla už pořádně těhotná. Když jsem ze svatby odjížděla, Ivana mi popřála, aby na nás byli v Podolí hodní. Milé gesto. Napadlo mě, že když mi to popřála „samotná Ivana K.“, tak to prostě nemůže dopadnout jinak.

Okolnosti tomu přály, že jsem až do porodu chodila ke svému skvělému gynekologovi, který mi s úsměvem sliboval, že nebudu přenášet a krásně porodím, protože jsem „ten typ“. A opravdu. Do anonymní porodnice na kontroly mě předat nestačil, což jsem byla velmi vděčná.

Ještě než jsem otěhotněla, udělala jsem si poměrně jasnou představu o tom, co si přeji při porodu, jak by se mi líbilo ho prožít a byla neskutečně zvědavá, jak to proběhne. Zároveň se mi dařilo udržet si vědomí toho, že to může proběhnout úplně jinak a na nic jsem se neupínala, protože vím, jak to v českých porodnicích vypadá. Měla jsem pocit, že věci probíhají tak, jak mají a že to můžu nechat běžet a nestresovat se. V rámci přípravy na porod jsme s partnerem kontaktovali dulu, Ivaninu kolegyni Moniku Morsteinovou, dali na její dobré rady a zaregistrovali se v porodnici v Podolí. Ta v Praze jako snad jediná skutečně respektuje porodní přání i dulu jako psychickou podporu pro rodící ženu.

Dva dny před první plánovanou kontrolou v porodnici mi před polednem praskla voda při vaření oběda. A tekla a tekla, takže jsem ještě sedíc na míse volala příteli, že mi praskla voda a ať už úplně neprodlévá a dojede z práce domů. Pak jsem pro jistotu zavolala dule a domluvily jsme se, že počkáme na kontrakce, takže jsem zbrzdila přítele a šla si lehnout. Usnout se mi vskutku nepodařilo, přestože kvůli chrápání mého drahého jsem předchozí noc nespala vůbec.

I při největším soustředění jsem kontrakce necítila a moc si přála, aby se to už rozjelo a porod mi nechtěli vyvolávat. Nedodrželi jsme doporučované dvě hodiny od prasknutí vody a do porodnice přijeli taxíkem až po deváté večer, kdy voda stále tekla (riziko infekce minimální) a kontrakce byly, ale slabounké a nepravidelné. Na příjmu se zastavily a ne úplně příjemná lékařka konstatovala, že porod je v začátku, jsem otevřená na prst, že mě umístí na oddělení a bude se čekat na zpravidelnění kontrakcí, případně porod ráno vyvolají. Došourala jsem se schlíple bez kontrakcí na chodbu za přítelem, který tam hodinu čekal bez informací s očima navrch hlavy a bylo vidět, že je mu líto stejně jako mně, že musí jet domů. Během čekání, než si mě vyzvedne sestra z oddělení, se naklonil k mému břichu a velmi důrazně Jonášovi domluvil, ať už jde rychle ven. Pak ho napadlo zeptat se sestry, jestli na oddělení nemají nadstandardní pokoj, kde by mohl se mnou zůstat – a taky že ano.

Zatelefonovala jsem dule, jak to s námi vypadá, během telefonátu přišla jedna nebo dvě kontrakce a dula konstatovala, že je to, podle toho, jak zním, opravdu začátek, a ať dáme vědět, až se to rozjede. Převlékla jsem se do noční košile, že teda zkusím spát. Najednou přišla kontrakce, kdy jsem se musela doslova vrhnout na postel a se zvednutým zadkem vkleče ji prořvat. A za chvilku to tu bylo zas a zas a já nestíhala nic než strašně neovladatelně se zavřenýma očima křičet, teď už v tolik vysmívaném leže na zádech. Mezi kontrakcemi jsem upřímně litovala ženy na oddělení, kterým tam takhle spestřuji večerní program, ale v kontrakci mi to nesmírně pomáhalo se nezatnout a nějak tu šílenost přežít.

Přítel volal znovu dule, která nechtěla věřit, že už. Můj jekot přivolal sestru, která zaskočeně prohlásila: „No tak já si vás teda pro jistotu vyšetřím… aha, vy jste na pět na šest, tak pojďte na monitor a pak půjdete na sál“. Monitor ukazoval kontrakce každé tři minuty, sedět mi dělalo problém. Přítel sledoval, jak roste hodnota a já se vždycky přestala dívat, když monitor ukazoval zhruba 60, pak jsem už udržela ve vědomí jen bolest a to, že ječím. Obdivovala jsem tichounkou paní, která kontrakce prodýchávala vedle na chodbě ve stoje. Do toho mě začala šíleně pálit žáha, která mě trápila celou druhou půlku těhotenství.

Konečně mě sestra odpojila z monitoru a řekla, že bohužel není volný porodní sál, tak zatím zůstanu na nadstandardu. To už přijela dula, chválila mě, že se bolesti nebráním a hezky se umím uvolnit. Po chvíli se opatrně otázala sestry, zda by tedy nebylo možné porodit tam, když není volný sál. Sestra v tu ránu měla paniku v očích, že tam přeci nejsou přístroje a nic nachystané pro miminko a že to v žádném případě! I přes mlhu přede mnou i za mnou ve mně tenhle moment zanechal hluboký dojem a přemýšlela jsem, jestli mám teda poděkovat, sbalit se a doma počkat na zítra, nebo jak.

Konečně se sál uvolnil. Okamžitě jsem se vysápala na porodní lůžko s peřinou do polohy ležmo a kašlala na veškerou alternativu jako míč, sprcha apod. Měla jsem pocit slabých nohou a pomáhalo mi, když mi partner s dulou podpírali v kontrakci pokrčená kolena. Následovalo několik kontrakcí, kdy můj řev začal přítomné patrně ohlušovat. Dula mě začala nenásilně nabízet přesun do sprchy. Že mě voda uvolní a gravitace celkově porodu pomůže. Představa většího pohybu než mrknutí oka mi přišla absurdní, a tak jsem nereagovala. Mám od této chvíle porod hodně útržkovitý, byla jsem skutečně hodně v sobě, v jiném stavu vědomí a některé věci ke mně úplně nedoléhaly.

Porodní asistentka Barbora Hromádková, která se přišla představit, také zkonstatovala, že zatím hodně křičím, ale málo prodýchávám. Snažila jsem se vysvětlit, že bych moc ráda, ale nejde mi prodýchávat a tohle mi v podstatě vyhovuje. Nabízela také sprchu nebo klystýr, který by to urychlil a tomu bych se opravdu byla zasmála, pokud bych na to měla čas. Nakonec jsem sebrala všechny síly a po skončení kontrakce seskočila křepce z křesla a došla do sprchy.

Po půlhodině ve sprše, která rozhodně od bolesti neulevila, mě přišla PA znovu vyšetřit. Pak jsem měla prodýchat pár kontrakcí na boku, aby dorotovala hlavička a PA si chystala věci na miminko, což mě udělalo velkou radost, že už je to skutečně tady. A v této fázi jsem strašně vděčná dule za to, jak mě bezpečně provázela. Naprosto empaticky mi u ucha v klidu říkala, co bude následovat – že teď budu cítit velký tlak hlavičky, která se ze začátku ještě bude vracet zpět nahoru, ale pak ten tlak v pánvi zesílí a už ustávat nebude – a jako by to miminku diktovala, přesně to jsem postupně opravdu cítila. PA se ještě otázala, jak s nástřihem a jestli chci na tlačení zůstat na boku – v porodním plánu jsem měla, že si nástřih přeji jen v případě nutnosti. Řekla jsem, že to nechám na ní, ale že budu ráda, když to udělá, jen pokud to bude opravdu třeba. Poloha na boku mi vyhovovala.

A jdeme na to. Moje tělo na vrcholu kontrakce najednou strašně silně a úplně samovolně tlačilo. Přítel stál po mé pravé straně a podpíral mě v zádech. Subjektivně to pro mě nebylo namáhavé, byla jsem myslí někde uvnitř a soustředila se na pocit tlaku, který nadobro vystřídal bolest. I v tu chvíli jsem byla fascinovaná tím, jak moje chytré tělo ví, co má dělat a dělá to samo.

PA říká, že jsou už vidět vlásky, jestli si chci sáhnout. Jasně, že chci! Pak vyšla ven hlavička, po chvíli následována ramínky a Jonáš byl celý venku. Cože, to je všechno? No jo, dítko je skutečně tady. Až zpětně mi dula s přítelem řekli, že měl Jonášek dvakrát pupečník okolo krku a kolem ramínka a že ho PA šikovně odmotala hned, jak jí vyplul do rukou. Chvilku se čekalo, než zaplakal a dotepával pupečník. Shodly jsme se s dulou, že pupečník kolem krku by mohl být komplikací při urychlování porodu nebo aplikaci epiduralu, takže je moc dobře, že jsme to zvládli bez chemie a Jonášek si s tím dobře poradil – Apgar skóre 9–10–10.

Oba s přítelem jsme odmítli přestřižení pupečníku a Jonáška jsem dostala bez umytí hned na břicho. Zmocnil se mě pocit hrozné radosti, jak je můj syn krásný a že jsme to všichni dokázali a že ani nevím jak, ale opravdu jsem v sobě měla dost místa na to, aby tohle nohaté miminko vyskočilo hladce ven. Jonáš se po mně hned plazil a krásně se přisál, byl čilý, porozoroval nás a měl se k světu. Dula tlumí světla.

Následoval spontánní neurychlovaný porod placenty. Jsem velmi vděčná, že personál respektoval moje přání a dítko hned nekoupal a neoblékal. Na zvážení a měření si PA Jonáška odnesla k pultu na dohled od porodního křesla následována přítelem s foťákem. Slušně se nejdřív zeptala, jestli už může a to až po chvíli, co jsme se s miminkem oba seznamovali.

Mudr. Vojtěch, který dovnitř nakoukl během druhé doby porodní a zase odešel, byl přivolán porodní asistentkou až na šití. To, že bude nějaké třeba, jsem se dozvěděla až tehdy. Věděla jsem, že nástřih neproběhl, ale o natržení jsem nevěděla vůbec. Pan doktor byl velmi sympatický, pogratuloval mi k narození syna a ujistil mě, že mě dobře místo umrtví a opravdu se šití dalo přežít v klidu, taky ho nebylo moc. Od momentu, kdy malý vykoukl na svět jsem měla euforickou náladu. Sjetá hormony jsem žertovala s dulou, přítelem i doktorem, protože jsem věděla, že to máme úspěšně za sebou a nic už mě nemohlo rozházet. Ani tlak 100 na 60.

Shrnuto, podtrženo, jsem zažila nádherný přirozený porod dva dny před vypočteným termínem bez vnějších zásahů s velmi ohleduplným přístupem všech okolo. Bylo mi umožněno se na porod plně soustředit, mít s sebou partnera i dulu, kteří mi neskutečně pomohli. Nikdo mě do ničeho nenutil. Od rozeběhnutí kontrakcí porod trval zhruba tři hodiny. Jonášek poslechl tatínka, šel ven rychle, aniž by ho někdo popoháněl. Narodil se v pátek 2. 12. 2011 ve 2.20 s váhou 3650 g a měřil 53 cm.

Systémem jsem proplula během těhotenství i porodu díky mohutné dávce štěstí v klidu a bez stresů. Přála bych si, aby možnost tohle zajímavé období zažít takhle byla standardem, který člověk nemusí obhajovat a vysvětlovat, ale je mu umožněn zcela samozřejmě. Pokud bude nějaké příště, chtěla bych rodit s lidmi, které znám. S dulou a svou porodní asistentkou.

V absurdním procesu s Ivanou vidím velký smysl – jeho nechtěným vedlejším účinkem je pozornost, která se na stav našeho porodnictví upřela. Věřím v postupnou změnu současného systému ve prospěch větší ohleduplnosti k dětem, rodícím ženám a jejich rodinám.

Vaníčková Hana