V roce 2006 jsem byla podruhé těhotná, staršímu synovi byly dva roky. Těhotenství probíhalo zdárně, rodina se těšila na druhé miminko. Velmi pozvolna se přiblížilo chystání se k porodu.
Zpočátku to vypadalo, že se s manželem vypravím opět do porodnice v Podolí, kde se narodilo první miminko.
… postupně se mi ale v hlavě začaly objevovat vzpomínky na události, které jsem nechtěla po druhé zažít. Na sanitku, která v noci nevzala se mnou do porodnice manžela, na cestu sanitkou, kde jsem seděla sama, držela se madla, kolem se míhala světla. Na vysokou štíhlou paní doktorku na příjmu, která zhodnotila stav porodních cest. Naznala nález k porodu. Na sestru otočenou k počítači, s níž jsem vyplňovala všechny možné údaje, zatímco se vsedě na křesle natáčel monitor. Přemýšlela jsem, kde je manžel, s kým a kam půjdu dál. Martin dorazil, uvedli nás do pěkného porodního sálku se sprchou, balony. Máte v kultivaci streptokoka, praskla voda, dostanete antibiotika, pokud do čtyř hodin neporodíte, další… Ubíhal čas, porod postupoval. Chodila nás kontrolovat mladá laskavá paní, postupně jsme se seznámili. Nad ránem mi došlo, že se budou měnit služby. Kdo přijde? Po pobytu ve sprše, na balonu porod postupoval a vskutku se vystřídaly služby. Přišla energická paní ve středních letech. Znovu monitor, znovu antibiotika, kontrola porodních cest… bude se rodit… pomožte jí na porodní stůl… máte slabé kontrakce… oxytocin… nástřih hráze…miminko je venku.
Jak jsme byli s manželem šťastní, že je naše první miminko zdravé mezi námi! Všichni tak laskaví, díky jakési organizační komplikaci jsme zůstali na porodním sále společně déle, miminko Martin opět vyndal z postýlky a dal mi jej na břicho. Pak mě převezli na oddělení poporodní péče, kde jsme si konečně zvykla na své krátce nabyté nové příjmení. Kam mne všichni chodili hojně navštěvovat, radovali se s námi ze zdravého, přibývajícího miminka. Postupně se zhojila všechny šrámy, po půl roce i vyhnisaly stehy z jizvy na hrázi.
Některých z těchto zážitků jsem se chtěla na podruhé vyvarovat, přála jsem si, aby při mém druhém porodu nebylo rozhodováno o mně a mém dítěti beze mne. V tom čase jsem oslovila porodní asistentku paní Ivanu Königsmarkovou, o níž jsem slyšela, že doprovází při domácích porodech.
Sešly jsme se na kávě, promluvily. Ivana vyjádřila, co je potřeba, vyjádřila svůj postoj a své podmínky. Byla pro. Pak jsme se scházely v posledních týdnech u Ivany v poradně. Miminko zdárně rostlo, všichni jsme se těšili. Miminko v břiše se rozhodlo pořádně se dopéci a počkalo ještě několik dní přes svůj vypočtený termín. V porodnici, kde jsem si sepsala porodopis, už lehce naznačovali, že po neděli by se měl porod vyvolat. To jsem však už tušila, že to tak nedopadne, protože miminko se rozhodlo. Vrátila jsme se domů, staršímu děcku oběd, šli jsme si po obědě lehnout. Porod pomalinku začínal. Odpoledne jsme šli i s manželem na procházku, porod velmi pomalu začínal. Procházka byla fajn, bylo pěkné někam jít. Sednout si cestou v občerstvení bylo slabší. Došli jsme domů navečer, uložili synka, porod pomalinku pokračovat. Dali jsme zprávu Ivaně. Uvařila jsme polévku, porod pomalinku pokračovat. Setmělo se, porod pokračovat. Přišly častější kontrakce, porod pomalu pokračoval. Zavolali jsme Ivaně, za chvíli přijela. Kontrakce sílily, porod pokračovat dobře. Těšili jsme se, že do půlnoci bude miminko na světě. Kontrakce pokračovaly, cesty porodní se připravily, ale miminku se ještě nechtělo… Všichni jsme si v noci trochu odpočinuli. Já ve vaně, Martin nevím kde, Ivana v kuchyni. Po nějakém čase se i miminko rozhodlo, že mi pomůže a že jdeme společně na to. Kontrakce zesílily, odtekla voda. Ivana nám dobře poradila, jak se uvelebit a pak už se brzy nad ránem narodila dobře upečená holčička, na kterou se vzápětí přišel podívat i starší syn, který se záhadně vzbudil chvíli před jejím narozením. Radovali jsme se z holčičky, kluci našli nějakou dobrotu na oslavu jejího příchodu na svět. Ivana s námi ještě pobyla, zkontrolovala potřebné, a pak nad ránem si odešla odpočinout. Holčička nám mezitím ukázala, že umí výborně sát, potřebuje čůrat a kakat, zkrátka, že se o ni nemusíme bát. Že ji máme chovat, kojit a radovat se z ní.
Ivano, děkujeme za pěkný společný porod, jste natrvalo Haniččinou tetou. Zdraví vás Eva a Martin Volfovi.

Ještě pár slov otce – pro mě rozdíly mezi porodem v nemocnici a doma nebyly tak výrazné, ale přesto: porod doma byl jaksi „normální“, prostě nám jen někdo zkušený přišel trochu pomoci, ani na okamžik tam nebyl pocit pacienta odkázaného na milost a nemilost všemocného pana doktora; v paměti mi to zůstalo jako náš porod našeho dítěte, a Ivana nám jen radila, jak nezmatkovat a co si počít, když to zrovna nějak nešlo. Díky moc.

Eva a Martin Volfovi