Ráda bych vám pověděla svůj příběh, ale jelikož ještě neumím mluvit, natož psát, bude to za mě muset udělat moje maminka. S Ivanou Königsmarkovou jsem se potkala zhruba před rokem, když k ní moji rodiče chodili na předporodní kurz. V té době už chtěli, abych se narodila v porodnici ve Vrchlabí, i když bydlíme v Praze. Probírali to s několika kamarády a mámu přesvědčil hlavně příběh tety Madly, která porodila jedno dítě v Praze a dvě ve Vrchlabí. Třeba se tady ten příběh taky někdy dočtete. Naši mají prostě jasno v tom, že rodit se má přirozeně, pokud to jen trochu jde. A pevně doufají, že až se bude schylovat k nějakému bratříčkovi nebo sestřičce, budou už v Praze existovat porodní domy, kde nebudou žádné epiduraly, oxytociny, nástřihy a monitory. Kde budou jenom milé porodní asistentky, lékaři a lékařky, že s tou svojí porodní asistentkou bude maminka moct projít celým těhotenstvím a potom také porodem, že až se miminko narodí, položí ho mámě na břicho a potom budou ležet i s tatínkem všichni v jedné posteli… Ale už končím, nechtěla jsem vám tu vyprávět pohádku, ale tenhle pravdivý příběh :-).

Ivany kurz byl pro nás všechny moc důležitý a přínosný, a obzvlášť důležitá byla jedna „soukromá konzultace“, kterou s ní domluvil táta. Z našeho rozhodnutí odjet rodit do Vrchlabí totiž nebyli všichni úplně nadšení. Babička našim pořád telefonovala a ptala se, jestli už jsme zaregistrovaní v Podolí v porodnici. Mámě bylo jasné, že v sedmém měsíci už nás nikdo nikde v Praze nezaregistruje, ale na přání tatínka jsme se tam šli zeptat. Co vám mám povídat – došli jsme akorát na vrátnici. Takže další telefonáty, a pořád dokola o nezodpovědnosti, paličatosti, umanutosti, hazardování se zdravím, hlavně tedy mým. Někdy to bylo i horší. Žádné vysvětlování nepomáhalo. Šli jsme proto za Ivanou ještě mimo oficiální termín předporodního kurzu. Ivana rodiče vyslechla a nechala si vyprávět babiččin příběh, který se odehrál před více než třiceti lety. Táta se babičce narodil předčasně – a to tak předčasně, že babička ani doktoři nevěděli, jestli to vůbec přežije. Inkubátory byly dva v celé republice, permanentně vytížené. O kojení, dotýkání se dítěte v kyslíkovém stanu nebo dokonce klokánkování nemohlo být v té době ani řeči. Později, když už byli doma, měla babička s tátou spoustu práce, protože s ním musela pořád cvičit, rehabilitovat a stimulovat ho k pohybu, aby se správně vyvíjel. Díky ní a díky úsilí v té době hodně progresivních fyzioterapeutek se to podařilo a tatínek se vyvinul :-). Trable tím bohužel neskončily, protože když babička čekala tatínkova mladšího bratra, nesměla několik měsíců prakticky vstát z postele a musela být pořád pod lékařským dozorem.

Díky Ivanině vysvětlení potom moji rodiče aspoň trochu nahlédli, jak se poporodní trauma a bezmoc vůči osudu může v ženě hluboce zakořenit a jak se ještě po třiceti letech dostává na povrch. Hlavně samozřejmě v době, kdy jsem se měla narodit já, první vnouče. Také našim řekla tu důležitou věc, že totiž žádné vysvětlování nemůže zabrat ve chvíli, kdy mají navrch emoce. Že můžou stokrát opakovat, že mají všechno promyšlené, že ve Vrchlabí je to rozhodně prima, i když je to 130 kilometrů. Že kromě lidského přístupu je tam samozřejmě i ten odborný. Že kdyby maminka začala rodit dřív, tak mají kdekoliv povinnost nás přijmout… Ivana řekla: Nevysvětlujte nic. A tak naši přestali sdělovat informace, kromě té jedné: že mají všechno promyšlené.

Když potom loni v červnu přišla ta největší bouřka, rozhodla jsem se, že se narodím. Stejně mi do vypočítaného termínu zbýval jenom jeden den. Naši na tu bouřku nečekali v Praze, ale u tety Madly ze začátku příběhu, od které to měli už jenom 30 kilometrů. Bylo časné ráno a ve Vrchlabí nás přijali s úsměvem: to by prý bylo, aby se při takové bouřce nenarodilo hodně dětí! Máma rodila v kleče, bez medikace a bez nástřihu a první, co jsem mohla v tom suchém světě udělat, bylo přitulit se k jejímu hrudníku, poslouchat její srdce a zkusit si poprvé sát bradavku.

Na závěr už musím jenom konstatovat, že i v dalším měla Ivana pravdu: když mě babička poprvé uviděla, tak úplně roztála a už to tak zůstalo. Rozhodně mě ani rodičům nevyčítá, že jsem narozdíl od celého zbytku rodiny děvče z hor:-).

Děkujeme, Ivano!

Za Bětku sepsala její máma Kamila