Milá Ivano,
nikdy jsme se neviděly, ani nejsem zvyklá příliš často mluvit o svých porodech, teď ale tak nějak tuším, že by to k něčemu dobrému bylo.

Vždycky jsem spíše toužila po přirozeném a bezpečném porodu. Bezpečné ale nevnímám pouze v kontextu nejmodernější lékařské techniky, ale také v intimitě, porozumění a lidskosti.

V případě mého prvního porodu, ale bohužel má úzkostnost a neznalost způsobila, že jsem se vydala do Motola, který byl nejblíže, a hlavně mi tam podle všeho a všech to miminko zachrání, když se něco stane. Když jsem čtyři dny přenášela, na prohlídce mi paní doktorka oznámila, že mi provede takový hmat, který vyvolá porod a že se to tak prostě dělá. Ovládla mě šílená bolest, ale myslela jsem si, že to tak musí být.

Večer mi doma praskla voda, tak jsme se s manželem vydali do porodnice. Byla jsem plná očekávání. Manžela poslali domů pro málo místa na přípravném pokoji. Odevzdala jsem porodní plán, který si nikdo nepřečetl. Po vyšetření, kdy se mě mezi kontrakcemi znovu zeptali na údaje, které jsem už někomu jinému předtím několikrát diktovala, mě poslali si lehnout mezi další tři spící maminky. V ruce jsem měla napíchnutou kapačku, bolest začínala být strašná. Připoutaná kapačkou na posteli jsem nemohla měnit polohy a zacpávala jsem si ústa, abych nevzbudila pláčem a výkřiky ostatní.

Potom mě PA poslala do sprchy a odešla. Tam jsem bolestí lezla po čtyřech po dlaždičkách, nikdo tam nebyl, cítila jsem se opuštěná a ponížená. Už to nešlo vydržet, tak jsem se doslova vyplazila na chodbu pro pomoc. PA se nade mě postavila a zeptala se: „Děje se něco, paní L.?“. Ano, dělo se.

Po přípravě na pokoji, kde mě oholili a dali mi klystýr, což jsem si v porodním plánu nepřála, mi dali do ruky igelitku s věcmi (v těch největších kontrakcích!) a donutili mě dojít po svých na křeslo. Tam už mohl být manžel, ale já ho skoro nevnímala. Říkali mi, kdy mám a nemám tlačit, úplně jsem se zasekla, miminku klesaly ozvy. Kryštůfek se narodil z posledního zbytku mých sil. Dali ho do inkubátoru, protože je tam tepleji, manžela poslali domů, mě na úplně jiné oddělení, protože na šestinedělí bylo plno. Musím říct, že na mě nikdo nebyl zlý, všichni se chovali korektně, někdo dokonce mile, ale celkový pocit chladu a odcizenosti jakoby se tam dal krájet.

Po dvou a půl letech bylo na cestě další děťátko. Vše šlo tak jak mělo, až se stalo něco neočekávaného. V pátém měsíci se zjistilo, že mám zhoubný nádor na štítné žláze. Hned jsem musela do nemocnice na operaci. Prožívala jsem hrozné obavy, že miminko nedonosím nebo že mi ho hned po porodu kvůli léčbě vezmou. S nádorem naštěstí později vše dobře dopadlo, avšak pocit, kdy ve mně rostl život a zároveň smrt, byl nezapomenutelný.

K porodu bylo lákavé opět zvolit jednoduché řešení nejbližší nemocnice, kde mají tu nejlepší techniku, ale já jsem věděla, že musí být něco jinak. Už jen proto, kolik bolesti jsem v sobě dusila. Kontaktovala jsem PA Věru Novákovou a rozhodla jsem se s ní porodit v neratovické porodnici.

Od začátku jsem věděla, že jsem nemohla udělat lépe. Věra znala můj příběh, byla milá, lidská a zároveň profesionální. Vyprávěla mi o životě, o porodech, o přátelství s Vámi, Ivano. Celý můj porod byl vlastně takovým pokojným lidským příběhem. Přitom stačilo tak málo: ztlumit světlo, nechat mě vykřičet bolest, pokousat bolestí manžela :-), nechat mě porodit na zemi, dát mi miminko na břicho, v pravý čas říct ta správná slova.

Když se Šimon narodil, mohli jsme si dovolit naše štěstí všichni tři v intimitě prožívat. Tohle málo z tohoto porodu udělalo příběh úplně odlišný od toho prvního. Věra, její respekt k lidskému životu a s ní i práce a poslání porodních bab, které uznávají možnost svobodného rozhodnutí, se mi nesmazatelně zapsaly do života.

Vyjadřuji Vám svou podporu a respekt, Ivano, myslím na Vás a spolu s ostatními pevně doufám, že se jednou ledy prolomí.

Hanka L.