Naše 4 děti se narodily v českých porodnicích. Vesměs jsme byli velmi spokojení s péčí personálu. Byl tu však vždy jeden háček: Slibně se rozbíhající porod se překročením prahu porodnice zcela zastavil, a dokud mi nebyla podána patřičná dávka oxytocinu, nic se nedělo.

Radost z narozeného překryla vždy tento zádrhel, ale někde uvnitř se usídlila pochybnost zcela zásadní: Jak to semnou vlastně je? Nebýt moderní medicíny nejsem schopna porodit dítě? Něco tak znejišťujícího sedělo kdesi v hlubinách mé duše.

Tušení, že nás bude krásných 7, a četba knihy Michela Odenta “Znovuzrozený porod“ rozezněla tuto skrytou strunu. Ano, tak bych si přála prožít narození svého dítěte.

Často své záležitosti konzultuji s kdekým, toto téma bylo ale zcela vnitřní. Četla jsem „Hovory s porodní bábou“ a měla naprostou jistotu, že tato paní ví, o čem mluví. Blížil se týden Respektu k porodu, a já se rozhodla, že si půjdu paní Ivanu obhlídnout a eventuelně ji oslovím. Tak se taky stalo. Domluvily jsme si setkání v její ordinaci.

Byla doba dovolených a můj pečlivý gynekolog mě chtěl předat do péče porodnice dříve. Ptal se mě, kde se chystám rodit. Moje vyhýbavá odpověď, že budu docházet k porodní asistentce ho vytočila: „Snad nejste nějaká alternativní matka, co chce rodit doma?“ Překvapila mě ta vlna emoce. Jak nefér! Kdybych se rozhodla jít na potrat, budu mít pravděpodobně souhlas a podporu. Rozhodnu-li se pro péči porodní asistentky, stane se ze mě nezodpovědný hazardér.

Kde je ta linie, kdy matka může rozhodnout o sobě a o svém dítěti? Proč tolik nenávisti? Ptám se zvlášť teď, v době nespravedlivého stíhání paní Ivany. Mě provázela k samému jádru mého ženství. Svým klidem zkušené ženy stojící v pozadí způsobila, že jsem našla ztracenou důvěru ve své schopnosti být matkou, která porodí sama své dítě.

Návštěvy v „Áčku“ byly zázrakem. Žádné hlídání, fronty a celodopolední čekání. Přišli jsme s nejmladším synem, odcházeli povzbuzeni do dalšího očekávání. Ivana mě dojala při prvním vyšetření, kdy mi zcela samozřejmě nabídla ruku, abych se mohla zvednout z vyšetřovacího lůžka. Toto asi udělá jen žena, která ví, jak těžko se vstává s obřím břichem v závěru těhotenství. Jaký kontrast, když jsem namítala na kontrolní gyn. prohlídce, zda je nutné, aby vyšetření proběhlo na gyn. koze. “ Existuje určitý úzus“, namítl můj gynekolog. Ano, v tom je podstata – úzus má větší váhu než možnosti matky.

Jako vždy jsem přenášela, resp. vydržovala své fyziologicky dlouhé těhotenství. Cítila jsem změnu naladění naší ulice po odvysílání dílu seriálu „Ordinace v růžové zahradě“ o nezodpovědné matce a pološílené porodní asistentce. Napětí se dalo krájet.

Moje nejistota sílila. Paradoxně to byl můj manžel, který mě ujišťoval: „Vydrž, tvoje rozhodnutí bylo správné“. Ivana vycítila, že je třeba posílit moji nejistou duši. Jednoho rána, po noci plné drobných kontrakcí, které opět ustaly, mě sbalila a jeli jsme do Neratovic. Tam mně udělali UTZ. Vše v pořádku, pokud se do večera porod nerozběhne, můžete přijít. Výhružná věta gynekologa, s kterou mě propouštěl : „Pupeční šňůra zatím volně ložená kolem krčku“ odkleta.

Navečer se vše rozbíhá s nebývalou intenzitou. Vím, že bych už do Neratovic nedojela, a proč taky.

Manžel si bere na starost děti, jdou se do patra uložit, normální večerní rituál. Voláme Ivaně. Ta jede jako o závod, voda praskla, tak se bojí, že budeme rychlejší než ona.

Chci být sama jen s ní. Je pro mne důležité, že jsou děti v pohodě s tátou a já můžu být sama se sebou a s tušeným klidem Ivany. V krbu hoří oheň, Ivana sedí na koberci a je. V závěru vím, že teď je chvíle, kdy potřebuji manžela. Ivana poslouchá srdíčko miminka, daří se mu dobře. Dodává mi odvahu.

Vlna vody, neskutečné množství, a človíček je tady. Babička, zvědavě sedící za dveřmi na schodech, si myslí, že miminko koupeme a ono zatím připlavalo. Rozhlíží se, je mazlavé a klidné. Tak toto je ta zlatá vteřina absolutní pozornosti.

Jdu se s Ivaninou pomocí osprchovat a zalézt s malým do peřin. Věcičky máme v autě v tašce do porodnice. To nevadí, nic není problém. Vážit budeme zítra. Jméno zatím nemá. I když je to jasný Tadeáš, jak si přál táta. V noci se probudí děti a naskáčou nám do postele. V domě je slavnostně, a tak to zůstane celé šestinedělí. Máma je doma, není třeba mít strach. Babičky pomáhají a já si poprvé popáté vychutnávám tolik nových věcí.

Díky Bože za Ivanu a za čas, který nám dáváš!

S vděčností Veronika a Petr Novákovi