Když jsem poprvé otěhotněla, byla jsem ten nejšťastnější člověk na světě. Celé těhotenství bylo velmi pohodové, vše probíhalo skvěle a nic nenasvědčovalo tomu, že by snad někde mohl vzniknout problém. Těšila jsem se, až své miminko uvidím, pochovám. Porod proběhl v nemocnici, před 14 lety by mě jiná alternativa ani nenapadla. Narodila se mi zdravá, krásná dcera. Problém ale přeci jen přišel. Dvě hodiny po porodu mi lékařka přišla oznámit, že dcera má problémy s dýcháním a přeložili ji na JIP. Přišel kolotoč vyšetření, která neprokázala žádnou funkční či orgánovou vadu. Ale stav mé holčičky se přesto nelepšil. Dva dny po porodu byla v kritickém stavu převezena do Prahy. Dozvěděli jsme se, že se pravděpodobně v průběhu porodu nakazila streptokokem, kterého neprokázalo předporodní vyšetření, tudíž to nikdo nepředpokládal. A ačkoliv měla učebnicové příznaky, na naší novorozenecké JIP jí neposkytli péči, kterou potřebovala. Streptokok sám o sobě není problém, pokud je s dítětem zacházeno tak, jak by mělo. V Praze mé dceři zachránili život v hodině dvanácté. Bohužel, převoz přišel pro ni pozdě. Došlo k mozkové hypoxii a jako „památku“ na nezvládnutí péče ze strany lékařů, má moje dcera dětskou mozkovou obrnu.

Svým příběhem chci ukázat, že ani porod v porodnici a intenzivní péče nezabezpečí, že dítě bude zdravé, pokud selže lidský faktor. Hlavou se mi honí mnoho „kdyby“. Někdo by namítnul, že při domácím porodu by to mohlo dopadnout ještě hůř. Já si říkám, že kdybych měla pocit, že něco není v pořádku, šla bych si za tím, aby se to do pořádku dalo možná mnohem víc. Moc jsem se spoléhala na to, že dítě na JIP je pod kontrolou, moc jsem věřila, že lékaři vědí, co dělají. Po domácím porodu bych si ji nejspíš v případě komplikací dovezla do té Prahy rovnou…

Ivanu osobně neznám, ale mám kamarádky, které s ní absolvovaly porody, poradny, takže úplně neznámým člověkem pro mě také není. Od začátku, co sleduji její případ, si říkám, jak je to možné, že porodní asistentka, která udělala vše, co bylo v jejích silách je vláčena po soudech a za prokazatelné zanedbání poporodní péče o mé dítě v porodnici, nikdo nikoho po soudech nevláčí. Bude to nejspíš proto, že by porodnice musela žalovat sama sebe.

Nebýt dramatických okolností po prvním porodu, která logicky znamenají větší sledování při dalším těhotenství, byl by domácí porod nejspíš i mou volbou. A proto naprosto chápu ženy, které se pro něj rozhodnou. Díky stavebním úpravám u Apolináře v době mého druhého porodu, jsem si prožila valnou část porodu o samotě ve sprše, nikdo mě nehledal a já dělala spoustu věcí, které mi radilo mé tělo a které by mi pravděpodobně rozmlouvaly porodní asistentky. Zažít tohle bez přesunů, v intimním prostředí, podporovaná porodní asistentkou, které věřím, to by teprve musel být zážitek. Moc fandím všem, které se pro něj rozhodnou a ze srdce přeji Ivaně, aby svůj boj se zkostnatělým systémem vyhrála.

Šárka Hájková