Na Ivanu jsem poprvé narazila v její knize Hovory s porodní bábou a její přístup k těhotenství a k porodu mi byl hned sympatický. Posléze jsem začala navštěvovat její poradnu a předporodní kurz, který nadchl nejen mě, ale i manžela. Na porod doma jsem nikdy nesebrala odvahu, ale plánovali jsme ambulantní porod v Neratovicích s Ivaninou následnou péčí doma. Vše samozřejmě nakonec dopadlo jinak, porod byl narychlo císařským řezem a na Ivanu zbylo jen vytažení stehů a léčba mého pošramoceného sebevědomí (že jsem nedokázala porodit přirozenou cestou). Moc mi také pomohla s kojením, asi jen díky ní dokážu v noci kojit tak, že netrpím spánkovým deficitem. Doufám, že ještě alespoň jednou vložím sebe i našeho zatím nezplozeného potomka do Ivaniny péče a konečně využiji té post-ambulantní péče 🙂

Většina z nás Ivanu potřebuje jen jednou, dvakrát, maximálně třikrát za život. A i když těch třikrát devět měsíců a porodů patří mezi nejdůležitější okamžiky života, čas běží, s novorozencem je spousta práce a na Ivanu si člověk už nevzpomene. Maximálně se tak vzmůže na poděkování, když ji náhodou potká na chodbě Acentra. Její práce je sice krásná, ale dost nevděčná.  Mrzí mne, do jak nepříjemné situace se Ivana dostala a přeji jí, aby si i v tak napjaté době udržela dobrou náladu, energii a odvahu. Stanout tváří v tvář zaběhnutému systému není vůbec jednoduché a Ivana bojuje nejen za sebe, ale hlavně za nás a naše právo svobodně se rozhodnout, kde přivést na svět potomky.

Děkuji,
Kateřina Moravcová