Rozhodla jsem se také sepsat svůj porodní příběh a doufám, že pomůže jak Ivaně tak i ostatním ženám.
Jsem odjakživa přírodnější typ a takový byl i můj porod.
Povoláním jsem zdravotní sestra, před otěhotněním jsem pracovala v jedné větší porodnici. Díky této práci jsem se začala zajímat o to, jak to vlastně funguje přirozeně, protože mnoho zásahů mi přišlo zbytečných – a to jak do porodu, tak i do péče o miminka a ženy po porodu. V té době jsem přečetla mnoho knih, které mi pomalinku otevíraly oči víc a víc. Měla jsem možnost vidět několik nemocničních porodů a v té atmosféře se uvnitř mě zrodil pocit, že já tohle prožiju úplně jinak. Bylo mi tam tak moc úzko, v tu chvíli ve mně všechno „bouchlo“, že jsem uvažovala i o tom, že už tam dál pracovat nebudu. Ale pracovala, ještě další rok jsem se tam snažila vnést trochu té „alternativy … a potom jsem otěhotněla.  Moje těhotenství probíhalo klidně a já byla aktivní po celou dobu, lidé kolem si ťukali na čela, když mě viděli na kole nebo utíkat na autobus. Hodně času jsem trávila v přírodě, byla jsem hodně často sama, teda ne sama… s mojí Kristynkou. Nenechala jsem si říct pohlaví, a přesto jsem věděla, že tam je právě ona. Moje gynekoložka, ke které jsem chodila do poradny, můj záměr rodit doma věděla, nijak mě neodrazovala a nestresovala a tím ji moc děkuji.
To ráno jsem vstala… dalo by se říct, že jako každý jiný den, ale bylo to jiné… tělo mě donutilo se pořádně vyčistit a v tu chvíli se uvolnila i zátka a v podbřišku jsem měla pocit jako před menstruací. Měla jsem radost, že už to je konečně tady. Celý den se ale nic výrazně neměnilo. Bylo vedro a já téměř celý den odpočívala na dece ve stínu. Přicházely lehké stahy po 10ti minutách, k večeru po 8mi. Večer jsem ještě chvíli spala, ale později v noci už jsem pospávala jen krátce mezi stahy. K ránu už jsem musela jít ven. Bylo krásné letní ráno, zpívali ptáci a celá příroda se budila. Rozdělala jsem si oheň, protože mi bylo chladno a hřála jsem si záda. Přítel ještě spal, ale asi kolem osmé jsem ho musela vzbudit. Měla jsem obrovskou touhu po vodě a nevěděla, jak to uděláme. Byli jsme na zahradě. Ze zahrady se mi nechtělo a tak můj vynalézavý muž řádně vydrbal kovovou vanu a na ohni ve velkým hrnci mi hřál vodu. Pomáhala jsem mu přikládat, ale tou dobou už mě stahy srážely na kolena. Konečně vana, úleva byla obrovská. Začínalo být vedro a mě vůbec nevadilo ležet v teplé vaně. Kontrakce už přicházely dost často a mě začaly obtěžovat bolesti , které vystřelovaly do třísel, to bylo tak moc nepříjemné až jsem začala mít myšlenky, že to asi nezvládnu, pomyslela jsem i na nemocnici a epidurál (zpětně se tomu směju 😀 ) V tu chvíli se můj muž projevil jako úžasná porodní asistentka. Ne jen , že když jsem potřebovala tak tam záhadně byl a naopak. Viděl, kdy potřebuju zchladit a kdy dolít teplou vodu… ale poznal i moji krizi a já si pamatuju, jak prošel kolem a řekl mi doslova: Nebuď naštvaná (řekl to trošku vulgárněji) a mě to rázem vytrhlo z krize a řekla jsem si, jak jsem pitomá a že musím makat dál. Krátce potom už jsem cítila, že povaha kontrakcí se změnila. Ale netlačila jsem, nechala jsem tělo pracovat. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale cítila jsem, jak sestupuje hlavička a před ní se tlačí plodové obaly. Při jedné silnější kontrakci praskly a přineslo to chvilkovou úlevu. Po několika dalších kontrakcích sestoupla hlavička až před hráz. Ležela jsem na zádech pořád v té vaně a pomáhala roztahovat hráz. Hlavička se ještě nějakou dobu vracela. To už tělo tlačilo za mě. Najednou přišla ale kontrakce ještě mnohem mocnější, která stáhla celé moje tělo a hlavička byla na světě. Volala jsem muže. A společně jsme čekali na celé tělíčko. To hladce vyklouzlo muži do rukou. A tak na sebe hleděli, hrdý otec a naše dcerka Kristynka. Byla čilá, růžová jen nožičky a ručičky měla fialové. Potom mi ji dal na hrudník a poprvé se přisála. Placentu jsem porodila během chvíle. Během hodiny po porodu se přihnala velká bouře a tak jsme se schovali a dál si užívali první chvíle.

Ano, patřím k té skupince žen, která si dobrovolně vybrala neasistovaný domácí porod. I tak, ale Ivanu (i ostatní PA) moc podporuji v jejich práci. Situace v naší zemi je opravdu nesvobodná. Každá žena by měla mít možnost svobodné volby. Já při porodu věřila sobě, svému tělu i svému miminku a samozřejmě i svému muži, kterému tímto děkuji za skvělou asistenci.

Elena a Kristýna Kaya (6.6.2011)