Když jsem byla těhotná poprvé, fungoval na Bulovce CAP. Dejme tomu. Navíc tam fungoval doktor Dvořák, který nám daroval první přirozený porod. Bez jeho schopných rukou bych musela na plánovanou sekci, protože dítě se jevilo nadměrné na pokus o přirozený porod koncem pánevním. Nakonec se projevilo jako rozumná osoba a po otočení už setrvalo hlavou dolů… Přesto mi není zrovna nejmilejší myslet na náš první velký den. Celý ten cirkus okolo všeho… jak jsme si mohli dovolit přijet až šest hodin po začátku odtékání plodové vody?? A tohle a tamhleto…. Dvacet minut ve veselé porodní místnosti Centra aktivního porodu bylo vykoupeno dobou PŘED  a dobou PO, která byla plně v režii nemocnice. Sice jsem měla kliku jako hrom, že v době příjezdu měla službu Olinka a na svět Antonii pomáhala Jitka – tyhle dvě jsem si vyhlédla a vysnila už v předporodním kurzu, ale jinak opravdu zážitek nic moc. Celé se to táhlo a vlastně jsem se dala do práce až  v jednu hodinu v noci, kdy přestaly sestry chodit měřit každou čtvrthodinu a konečně byl klid, abych se mohla soustředit. A potom samozřejmě fofr, když „moje“ asistentka našla hlavu a běžely jsme přes chodbu do porodní místnosti… Když bylo hotovo, dřepěla jsem na porodní stoličce a zaplavoval mě pocit triumfu, že jsem to všechno zvládla sama a všem navzdory. Nějak to nebylo ono. Michala samozřejmě s útlumem personálu ve službě poslali domů, takže po příjezdu lítostivě choval zavinuté děťátko a vyprávěl mi, že sotva dojel domů, lehl si a zvonil mu telefon. Asi už tehdy mi bylo jasné, že to musí jít i jinak.

Druhé mimino bylo v pohodě od začátku těhotenství. Věděli jsme, že bude muset být odolné, aby ho neporazil listopadový nečas, a v břiše jsem ho rozhodně nešetřila. Když jsme se v srpnu vrátili ze stanování u Baltu, navštívila jsem Ivanu. Když Ivana neměla nic proti tomu, bylo rozhodnuto. Napodruhé se nikam netáhnu. Přichystali jsme si všechno podle seznamu a byli jsme v klidu. Ivana se mnou prošla svůj diář. „Vidíte, tady to prostě nejde, takže nejdřív devatenáctého, to sice jedu do Brna, ale večer už budu zpátky. A pak už mám volněji.“  Termín byl sice stanoven na 25.11., ale na základě mých údajů, takže jsem mu příliš nedůvěřovala. Sepsala jsem si seznam restů, které musím před porodem rozhodně odevzdat a tak se jich zbavit. Devatenáctého jsem bojovala s posledním překladem do pozdního odpoledne…. kolem šesté už jsem od něj musela vstávat a když jsem si to po sobě později četla, moc to nedávalo smysl. Leč práce odváděla moji pozornost. Kolem osmé jsem volala Ivaně. Celá D1 byla zmrzlá a ten den bouralo v řetězové havárii snad 150 aut, jestli se dobře pamatuju. Ivana přesto právě vjížděla do Prahy. Uklidnila jsem se, Michal pochopil, že se něco děje a začal jančit s úklidem, ale i to jsme přestáli. Když bylo vysmýčeno, pomalu jsme nasměrovali Antonii do postele, zapálili si vonnou svíčku a pustili si Plíhala. Ještě bylo potřeba zatelefonovat rodičům (jsou v divadle, tak až přijedou, ať nám ROZHODNĚ NEVOLAJÍ). A ráno kdyby byli tak laskavi a přivezli nám nějaké věci na miminko, my tu nic nemáme…

Naše nikdy nevyužité patro mělo své nepopiratelné přednosti. Jednou z nich byl stojný trámek, který mě kotvil celou první dobu. Karel Plíhal mi našeptával cosi jemného a něžného, zatímco můj mozek tropil něco, co je mi dodnes záhadou – jak jinak je možné, že když jsem si později snažila vzpomenout na to, co se dělo, vnucovala se mi vzpomínka na vlny, které jsem si ale rozhodně nesnažila vybavit?

V půl desáté jsem volala Ivaně, zda by mohla přijet. To už jsem se přesunula ke stolu a snažila jsem se jím protlačit dlaně. Nešlo to.  Zato ten pohyb umanutého tělesa v mém břiše fungoval přesně tak, jak měl. Ivana přijela do půl hodinky. Tiše a chápavě mě pozorovala a jemně navigovala. Když jsem už nemohla stát, usadila jsem se na stoličku. Ve chvíli, kdy jsem měla pocit, že jsem naprosto vyřízená, přišel čas na hlavu. A za hlavou celé tělíčko… naše holčička byla úžasná. Ani nijak zvlášť nekřičela, jen nám povídala cosi o tom, jak se na nás těšila.

Byla minuta do půlnoci. Zabalili jsme mimino do červeného šátku a Michal ji nosil po pokoji, broukal jí něco v odezvě na její sdělení a vypadali dokonale šťastně. Placenta se nikde nezdržovala, schovali jsme ji a později zakopali na zahradě pod nově sázenou meruňku. S Ivaninou pomocí  jsem se došla  vysprchovat, zabalila se do čistého oblečení a zalezla pod svou luxusně velkou přikrývku i se svým jesličkovým neviňátkem zavinutým do plenek. Koneckonců nic než kalhotky a bavlněné plenky jsme doma neměli.

Emilie byla o 5 dkg lehčí než Antonie, 3,70 a nějakých 52 cm. Tentokrát se ale žádný triumf nekonal. Převládající pocit, který tuhle událost charakterizuje, je pro mě klid a nenásilí, patrně nejblíž dokonalému štěstí, jak si dovedu představit (a zachytit).

Ivana odjížděla kolem druhé. Strávila s námi velmi intimní čtyři hodiny a musím říct, že její přítomnost působila jako lék. Druhý den přijela zkontrolovat mimino i mě, a ještě myslím dvakrát či třikrát potom.

Ráno po porodu mi Michal s Antonií uvařili snídani, do postele donesli ubrousek, talíř s vajíčky a petrželí i chleba. Antonie se pozastavovala nad tím, že „Mimi už je ven“, ale neměla s tím nejmenší problém.  Jistě, od té doby se mnohé změnilo, ale i když se celý den rvou jako koně, večer si vlezou do jedné postele a odmítají spát odděleně. A vůbec… Jsme poněkud svázaná rodina, neradi jsme dlouho jeden bez druhého, třetího a tak dále. Jedním z faktorů, proč nikam nejet, bylo rozhodně i to, že strkat někomu naše dvouleté dítě nezvyklé být bez nás se zdálo dost neproveditelné. A takhle to všechno nádherně vyšlo, včetně načasování. Tvrdím, že domácí porod není pro každého. Ale když pro někoho je, není lepší alternativa. S Ivanou za zády vím, že to dokážu.

Lucie Grant