Ivanu Königsmarkovou jsem poprvé potkala na zasedání České ženské lobby, reprezentovala Unii porodních asistentek. Tenkrát jsem byla ještě docela mladá holka, pro kterou bylo mateřství jen těžko představitelnou hudbou vzdálené budoucnosti. Ale přesto mi to nějak dávalo smysl, že žena by měla mít právo rozhodovat o svém těle a o tom, jak chce, aby probíhal její porod. A že porodní asistentky mají právo bez opovrhování a vysmívání dělat svojí práci.

No zas tak dlouhá doba, zdá se mi teď, neuplynula a já byla těhotná. S mojí fóbií z nemocnic a doktorů přišla záhy na pořad dne otázka: Co s porodem? Kde budu rodit? V porodnici? Ve které? A jak si zajistit, že vše proběhne, jak chci a potřebuju já?

Zafungovalo to na první signální, Ivana mi navždy utkvěla a tak jsem vůbec neváhala a přihlásila se právě k ní do předporodního kurzu. Manželovi jsem to prostě oznámila. 🙂 Naštěstí má rád rebely a Ivana mu jako rebel připadala, tak nebyl proti. Je to zvláštní, nevím, jestli to bylo tím setkáním z České ženské lobby, ale měla jsem pocit, jako bych Ivanu znala už hrozně dlouho. Na svých kurzech byla snad až trochu provokativní, ale byla to voda na můj mlýn. Už jsem vám řekla, že fakt nemám ráda doktory? Teda jen ty, kteří mě chtějí léčit.

Dlouhý a bolestivý proces, na jehož konci stálo rozechvělé rozhodnutí, že budu rodit doma, vám tady nebudu popisovat. Prostě jsme se s manželem navzdory zbytku rodiny po sběru mnoha alarmujících dat a informací rozhodli, že pokud to půjde, přivedu našeho prvního potomka na svět u nás doma. Samozřejmě s pomocí zkušené a kvalifikované porodní asistentky. Asi vás nepřekvapí, že Ivana byla moje první volba. Začala jsem k ní tedy poctivě docházet do poradny. Trochu mě to unavovalo chodit i do poradny ke gynekologovi i k Ivaně. Nejradši bych chodila jen k Ivaně, protože jsem s ní mohla třeba mluvit o svém strachu z toho, jak mi mateřství změní život a jak to všechno zvládnu. No, s mým gynekologem jsem tohle řešit nechtěla, víte, je to opravdový pohodář. A co je nejdůležitější s pohodáři? Přece být v pohodě.

Když se nachýlil můj čas, nebo čas mého těhotenství, začalo jít do tuhého. Jak to tak bývá, přenášela jsem. Ivana nepanikařila, neznervózňovala mě, ale byla ostražitá a hlavně trpělivá. Neměla potřebu podnikat nějaké akce k urychlení a vyvolání porodu. Jenže když jsem jednou mířila přes křižovatku na Florenci do Áčka k Ivaně do poradny, byl začátek února, byl to ten rok, co padaly rampouchy do kočárků, uklouzla jsem na náledí a spadla na břicho. Alespoň to tak vypadalo, protože jsem měla bundu špinavou z boku na břiše. Seběhlo se to tak rychle a tak rychle jsem byla zase na nohou, že jsem si po pádu vůbec nebyla jistá, jak jsem spadla a kam jsem se bouchla. Ivana v poradně mě prohlédla, změřila mi tlak a poslechla si miminko. Pak povídá: „Kristino, co kdybych vás poslala k Apolináři na ultrazvuk. V těchto případech je nám ta technika totiž moc užitečná.“ Já jsem hrozně nechtěla, hrozně jsem se bála, že si mě tam nechají a že mě snad ukousnou. Jenže jsem věděla, že když mě Ivana posílá na ultrazvuk, že je to opravdu potřeba. Navíc mě odkázala na svou známou, kterou jsem měla vyhledat a ríct, že jsem od Ivany, aby mi ultrazvuk domluvila. Tak jsem sebrala všechnu svou odvahu a vypravila se k Apolináři. Nakonec to ani nebolelo, ultrazvuk dobře dopadl a já mohla mít jistotu, že placenta i miminko jsou v pořádku. Radostně jsem to Ivaně volala. Ona ale neztrácela koncentraci, byl pátek. Samozřejmě měla radost, že je vše v pořádku, ale taky jsme se domluvily, že pokud se do pondělí nezačne nic dít, tedy nezačne porod, zavoláme si a domluvíme se co dál. V pondělí se stále nic nedělo, poslíčky ze silvestra se zdály jen těžko uvěřitelnou vzpomínkou. Volala jsem zase Ivaně a ona zase prohlásila: „Kristino, tak co kdybych vás poslala do těch Neratovic na monitor, aby bylo vše v pořádku, pokud byste nakonec přece jen musela rodit tam.“

Neslyšela jsem to ráda a nebyla jsem ráda, že tam musím jet, ale poslechla jsem. Věděla jsem totiž, že Ivana by mě nikdy neposílala do nemocnice jen kvůli svojí úzkosti nebo aby si „kryla záda“. Tentokrát jsem doma nerodila, v Neratovicích si mě už nechali, kvůli zvýšenému krevnímu tlaku, a psychicky by mě byli úplně rozložili nebýt Ivany, která byla na telefonu a byla mi velkou oporou. Asi bych snad byla vůbec neporodila, nebýt taky dalších dvou báječných žen a porodních asistentek Věry a Miládky, které mě měly v péči v Neratovicích. Ale to už je zas jiný příběh.

Zkrátka Ivana pro mě byla a je velkou autoritou a oporou a je taky vynikající znalkyní těhotných ženských duší. A více těhotných žen by si mělo umět takové opory a podpory, jakou Ivana nabízí, dopřát. Nevím, jak vše kolem Ivanina případu dopadne, ani nevím, kde je pravda nebo jaká ta pravda je, ale jedno vím naprosto jistě: Budu-li mít to štěstí a budu-li mít druhé dítě, nade všechno bych si ho přála porodit doma, doma s Ivanou a samozřejmě se svojí rodinou.

Kristina Špryňarová Gotteltová
Jsem sociální pedagožka, lektorka a koučka a mám dvouletou dceru Antonii.