Čekali jsme naše první miminko a já byla nadšená, jak dnes všechno krásně funguje. Těšila jsem se, jak normálně porodím, celou dobu se mnou bude moci být můj manžel a po porodu si budeme všichni tři užívat ty krásné společné první chvíle a dny. Postupně jsem začínala z referencí dalších maminek zjišťovat, že realita je trošku jiná než se píše v časopisech pro maminky a na webových stránkách porodnic.

Dostala se ke mně kniha Hovory s porodní bábou, kterou jsem během jednoho dne přečetla a říkala jsem si, že konečně někdo pojmenoval všechno to, co jsem uvnitř cítila – prostě způsob jak chci porodit. Chvíli jsem nevěřila, že takový způsob není samozřejmý, vždyť vlastně o nic nejde, jen mě nechte rodit a porodit a pak mě nechte s mým dítětem, nic od vás nechci, jen malou podporu.

V těhotenství jsem se ladila na porod v kruhu těhotných žen na břišních tancích a stále přemýšlela, jak si zajistit porod v porodnici podle mých představ a následné společné chvilky nejen s miminkem, ale i s mým mužem. Až jsme s manželem dospěli k závěru, že porodíme ambulantně. Domluvili jsme se Ivanou, že nás po porodu navštíví a já jsem byla nějakou chvíli s takovým plánem spokojená.

Čím víc se porod blížil, tím víc jsem si byla jistá, že je všechno v pořádku začínala jsem se obávat, že v porodnici někdo tuhle mou jistotu naruší a nějakým zásahem hladký porod zkomplikuje. Jak jsem byla klidnější z průběhu těhotenství, tím víc jsem se bála odjet do porodnice s tím, že tam nevím, na koho narazím a jako nejbezpečnější varianta se mi začala jevit možnost porodu doma.

Domluvili jsme se s Ivanou, jenže… Byla jsem v 37. týdnu a miminko bylo stále hlavou nahoru. Chvíli se mi rozplývaly naděje, že nejen že neporodím doma, ale že neporodím ani normálně. Jediná porodnice, kde se v té době dalo rodit větší dítě koncem pánevním (to už jsem věděla, že nebudu mít žádného mrňouse), byla zavřená. Zkoušela jsem všechny možné babské rady na otočení a pořád jsem nechtěla uvěřit tomu, že já nebudu rodit, ale půjdu na operaci!!! Dozvěděla jsem se s o možnosti manuálního otočení miminka vnějším hmatem, zkonzultovala jsem to s Ivanou a zavolala lékaři, na kterého jsem dostala již dříve odkaz. Řekl, ať přijedu klidně hned. Tak jsem jela. Zkontroloval miminko, zhodnotil, že otočení může zkusit a za dva dny jsem k němu jela znovu a miminko mi opravdu přetočil. Oddechla jsem si. Tak snad budu opravdu rodit.

Pár dnů po termínu, po krásném jarním víkendu, jsme šli spát někdy po půlnoci a najednou ze mě něco vyteklo. Hned jsem radostně vyskočila, že už fakt rodím, a i když jsem neměla žádné kontrakce, šla jsem volat Ivaně. Ta zkušeně poznala, že to bude ještě na dlouho a doporučila mi, ať se snažím ještě odpočívat, nejlíp vyspat. Postupně se přidaly i kontrakce a po druhém nočním telefonátu jsme se domluvily, že se ráno přijde podívat.Dorazila kolem 8 hodiny a zkonstatovala, že je to všechno ještě slabé a ať se hlavně snažím odpočívat, abych měla pak na porod dost sil. Bylo pondělí, den, kdy má Ivana poradny a kurzy a dopředu maminky informuje, že v té době k porodům doma nechodí. Uklidnila mě slovy: „ Nebojte, v 17h jsem u vás, to vydrží.“.  To mě tedy moc neuklidnilo, říkala jsem si, že už to ho mám dost a nevím, jestli to chci ještě vydržet celý den.

Ivana byla na telefonu. Kontrakce sílily a kolem 11 hodiny jsem jí musela zavolat, že se mi zdá, že už je opravdu něco jinak. Ivana i po telefonu zkonstatovala, že něco jinak určitě je a ať se buď jedeme ukázat k ní, nebo ať jedeme rovnou do porodnice. Manžel vybral porodnici se slovy, že v tuhle hodinu, kdy jsou zácpy, už nikam jinam nejede.  Já skučela, že do porodnice nemůžu, že v tomhle stavu jsem schopná svůj porodní plán zahodit do koše a doktory prosit, ať mi píchnou cokoliv, jen aby to přestalo.

V porodnici v Podolí klasika. Děsný příjem, nepříjemný doktor, monitor. Ale alespoň mě potěšili tím, že konstatovali, že jsem na 6 cm. Pak nás odvedli na samostatný porodní pokoj, představili sympatickou porodní asistentku, která si pročetla můj porodní plán, donesla žíněnku, když jsem jí nahlásila, že v jiný poloze než na čtyřech být nechci, prostě po tom příjmu to bylo velmi milé a příjemné překvapení. Pak mě s manželem nechala v pokojíku samotnou. I když byl pokojíček hezký, nebylo v něm nic, na co bych se mohla pověsit a trochu si tím ulevit od kontrakcí. Zvolila jsem tedy teplou sprchu a manžel odešel do auta pro zbytek věcí, zaplatit porod a sejít se s mou ségrou, která nám vezla zapomenutý foťák.

Chvíli potom, co zmizel a já hledala ve sprše úlevovou polohu, na mě najednou přišel tlak a potřeba tlačit. Začala jsem se radovat, že možná už se blížím k cíli, nahá jsem vyběhla na chodbu a začala volat na porodní asistentku, ať se na mě jde podívat. Ta se usmívala a nechápala, proč jsem na ní nezazvonila na zvonek (ten na začátku ukázala manželovi a on mi o něm nic neřekl) a teda trochu se divila, jak to, že jsem na pokoji sama.

Vyšetřila mě a podpořila, že jestli chci tlačit, ať klidně tlačím. Volala jsem manželovi, ať se hned vrátí. Když ani po pár minutách nedorazil, doporučila mi porodní asistentka, ať mu zavolám znovu, že i ona mu vzkazuje, ať se nechá placení porodu, že na to bude dost času po něm, a jde hned k nám.

A tak to manžel stihl, miminko se pomalu tlačilo ven, já klečela na žíněnce opřená rukama o stupátko porodního křesla, kde mě podpíral. Porodní asistentka mě nechala párkrát šáhnout na hlavičku a najednou šplouchla ven voda a po ní miminko a naše prvorozená holčička Nellinka byla na světě. Koukali jsme na ten zázrak a nevěřili jsme vlastním očím.  Ještě mokrou mi ji podali, jen přes ni hodili plínku a manželovi dali přestříhnout pupečník. Pak jsme si jí chovali a vítali se s ní. Bylo to neuvěřitelné, že ještě den předem jsem byla někde s bříškem a najednou si chovám miminko.

Po porodu přišla paní doktorka, zkonstatovala, že porod proběhl bez poranění, odešla a my nahlásili, že nemáme zájem o nadstandard, ale chystáme se rovnou domů.  Ukázali jsme lísteček, že máme domluvenou paní doktorku, informovali jsme je, že večer dorazí Ivana, která nám všechno ukáže, vyslechli jsme si pár zastrašujících vět, podepsali jsme pár papírů a bylo vyřízeno.

Ten den se nám změnil život. Najednou jsme byli tři, dva dospělí lidé a jedno malé miminko.

Po příchodu domů jsme si myslela, že vděčím Ivaně hlavně za její podporu při začátku porodu. Mít možnost se na ni obrátit, zkonzultovat, jestli už jet nebo ne a jestli co se děje, je normální, mi přišlo v den porodu nedocenitelné.  Její podpora však pokračovala i během šestinedělí.

Díky Ivaně se mi podařilo nevyšilovat, když miminko poprvé přibralo až 10. den po porodu. Ocenila jsem její trpělivost a uklidňující slova při mých nespočitatelných telefonátech, v nichž se za sebou dokola opakovaly dotazy „ale ona pořád chce mlíko“, „ona chce mlíko třeba co půl hodiny“, „ona chce mlíko co půl hodiny a pak třeba půl hodiny pije“, „ona půl hodiny pije a pak si ublinkne“ … Na všechny se mi dostalo milé odpovědi a uklidnění, že to všechno je normální.

Ivana mě taky velmi podpořila při kojení. V porodnici hned po porodu se mi miminko nepřisálo a porodní asistentka, zřejmě v dobré víře, že mě tím uklidní, tehdy pronesla: „ No, máte trochu vpáčený bradavky, to bude možná chtít kloboučky“. Ta věta mi uvízla v hlavě, a když se mi pak ještě třetí den po porodu zdálo, že miminko se pořádně nepřisává a jen tak olizuje, svěřila jsem se Ivaně, že mám asi ty vpáčený bradavky. Ivana koukla na mě, koukla na dítě a pronesla: „Ale prdlajs vpáčený bradavky. Vždyť mu to kape přímo do pusy, to pije, i kdyby nechtělo. Žádné dítě ještě neumřelo hlady, když před sebou mělo plný mámin prs.“ A bylo. Za pár dnů se miminko přisálo a já zvesela kojila.

Další překvapení mě čekalo po pár týdnech po porodu, když jsem dostala zimnici a vysoké horečky. Všichni mě posílali k doktorovi pro antibiotika. Ivana si mě vyslechla, koukla, poslala manžela koupit tvaroh a už nevím přesně, za kolik dní řekla, že horečky začnou klesat, ale jak řekla, tak se stalo. Žádné odsávání, žádné nekojení a odstříkávání.  Prostě kojit, tvaroh a po pár dnech horečky přešly a po pár týdnech dokonce i ta hrozná bolest při kojení.

Její pomoc a rady v šestinedělí byly prostě nad zlato. Přála bych každé novopečené mamince, aby se jí dostalo stejné podpory, jako tehdy mě od Ivany. Tímto bych jí ráda za všechnu péči, laskavost a trpělivost poděkovala.

Monika, Petr a Nella