Ivanu jsem poznala již před několika lety, kdy pomáhala mé sestře po ambulantním porodu, a následně za dva roky na to asistovala při domácím porodu mé druhé neteřinky. Měla jsem to štěstí, že jsem na vlastní oči viděla příchod mé druhé neteře na svět. Tento zážitek zcela změnil můj pohled na porod jako takový. Stejně jako většina nezkušených a neinformovaných lidí jsem považovala porod za nepříjemnou událost, kterou musí každá matka absolvovat. Moje sestra s Ivanou mi ukázali, že tomu tak není a že správně nastavený porod může být kouzelným zážitkem jak pro matku, tak i pro dítě.

Příběh Dominiky začal na jaře, kdy jsme s přítelem odjeli na poznávací dovolenou do Itálie. Z Benátek jsem si přivezla zásnubní prsten, a co jsem netušila, že z dovolené si vezu ještě něco navíc, v podobě malého stvořeníčka v mém bříšku. Po zjištění co nás v následujících devíti měsících čeká, jsme se rozhodli svatbu urychlit a novinku jsme si nechali jako překvapení pro svatební hosty. Do svatby jsem malé příliš pozornost nevěnovala a veškerou svou energii jsem investovala do přípravy svatebního dne. Byl to nádherný den a jsem moc ráda, že Dominika byla jeho součástí. Pak už se začalo bříško zakulacovat a já jsem se rozhodla soustředit se na příchod naší malé. S manželem jsme se rozhodli pro ambulantní porod v Podolí a zapsali se na přípravné kurzy k Ivaně. I když jsem přečetla řadu knih a vyslechla řadu rad od zkušených matek, Ivaniny rady byly neocenitelné. K Ivaně jsem začala chodit do poradny a obracela jsem se na ni se všemi svými dotazy či pochybnostmi. Její podpora byla pro mě velmi povzbuzující a odbourala všechny mé obavy z nadcházejících týdnů.

Čtrnáct dní před porodem jsme se s manželem vypravili na „poslední“ prodloužený víkend do Bedřichova. Ráno jsem musela ještě zaběhnout na monitor a vyšetření do Podolí a odpoledne jsem již seděla v autě a směřovala za horským vzduchem. Po příjezdu jsme měli domluvenou relaxační místnost se saunou a whirpool, ale vlivem administrativní chybičky jsme museli na vířivku hodinu čekat. Tato hodinka se ukázala později býti osudovou… Vyplnili jsme ji totiž láskyplným manželským milováním. Věděli jsme, že tento akt může být v době termínu startérem, ale my přeci měli ještě 14 dní čas a tak jsme si tím nelámali hlavu. Pak to ale všechno začalo.

Ihned po našem radování jsem lehce krvácela. Objevili se poslíčci a já začala pomalu panikařit. Ještě, že jsem měla k dispozici Ivanu na telefonu, která mě uklidnila a poradila co dále. Zdálo se mi, že kontrakce pomalu ustupují a tak jsme usoudili, že se jedná o planý poplach a vydali se na večeři do sousední vesnice, kde byla ubytována má sestra s přáteli. Kontrakce sice pomalu ustupovaly, ale jejich síla rostla. Když jsme dorazili do restaurace, ucítila jsem lehký odtok plodové vody… a bylo jasno… už je to tady. Sestra jako zkušená matka předvídala dlouhý průběh a tak jsme se ještě rychle navečeřeli a hned poté jsme se vydali na zpáteční cestu do Prahy. Dominika mi čím dál tím více dávala najevo, že už brzy bude chtít ven, a já znejistila, zda-li do Prahy vůbec dojedeme. Byla jsem moc ráda, že mohu Ivaně kdykoliv zavolat a své pocity s ní probrat. Když jsme dorazili domů, chtěla jsem zde zůstat a do porodnice odjet až na poslední chvíli. Moc dlouho jsme ale doma nepobyli. Poté, co mě Ivana v telefonu slyšela při kontrakci, nám doporučila pomalý přesun do porodnice a tak jsme brzy vyjeli. Při příjmu jsem stahy již stěží rozdýchávala, a tak půl hodinové vysedávání na monitoru mi připadalo jako věčnost. Poté mne prohlédla doktorka a rozhodla o mém přijetí na porodní sál. Když mi ale oznámila, že jsem otevřena pouze na 4 cm, tak jsem myslela, že porod nezvládnu. Bolest mi připadala již delší dobu strašně silná a nedokázala jsem si představit, že to bude trvat ještě dalších xx hodin. Na sál si nás převzala velmi příjemná porodní asistentka, která se nám věnovala celou dobu v průběhu porodu až do úplného finále. Další dvě hodiny mi přišly nekonečné, bolest strašná, malá mě dole tlačila, že chce ven a já doufala, že to bude již brzy u konce. Bohužel mi PA sdělila, že jsem otevřena na 5-6 cm. Manželovi i jí to přišlo jako krásný průběh, ale pro mě to bylo znamení, že porod může trvat ještě dalších x hodin. I když mě manžel nesmírně podporoval a ujišťoval, jak výborně nám to jde, měla jsem pocit, že déle už to nevydržím. Malou jsem hrozně cítila dole, ale nemohla jsem zatlačit, protože jsem nebyla dostatečně otevřená, a tak rozdýchat kontrakce, které přicházely po každých třech minutách, bylo pro mě velmi obtížné. Na doporučení PA jsem si lehla na lůžko, abychom mohli lépe natočit monitor. PA mne uložila do polohy na bok a v ten okamžik stahy ještě více zesílily. Během chvilky jsem byla otevřena na 9 cm. Malá už se musela jen dotočit a šli jsme do finále. Abych si neporanila hráz, tlačila jsem pomalu. Když už jsem byla skoro na konci svých sil, PA mi dala šáhnout na hlavičku. Bylo to nádherné cítit něco tak malého, jak se pomalu tlačí ven, a pak to najednou přišlo. Párkrát jsem zatlačila a najednou z malého kousku hlavičky se objevil nádherný drobeček. Na tento okamžik nikdy nezapomenu. Stál za všechnu tu bolest a námahu a za nic na světě bych si tuto vzpomínku nenechala vzít. Pupeční šňůra za chvíli dotepala, a tak tatínek, který mi tam byl celou dobu nesmírnou oporou, přestřihl pupeční šňůru. Byla jsem moc ráda, že ho tam mám. Celý porod se mnou velmi prožíval, a když byla malá na světě a já neměla sílu se jí věnovat, velmi hrdě se ujal této funkce. Pak už jsme jen počkali na vyloučení placenty, které přišlo do 20 minut, a paní doktorka zkontrolovala poranění. Jelikož mě při natržení hráze praskla jedna žilka, došlo nakonec i na šití. I když to byl porod v porodnici, zážitek to byl pro nás velmi příjemný. Celou dobu nás opečovávala PA, která byla fantastická a dodržela celý náš porodní plán. Finále z povzdálí sledovala doktorka a další asistentka, která mi pak malou předala.

Na porodním sále nás nechali ještě další dvě hodiny a pak informovali o přesunu na šestinedělí. Pak nastala ta horší část, kdy jsem oznámila můj záměr odejít na revers. Malou mi pořád chtěli někam odnášet, což jsem jim nedovolila, a tak jsme se přesunuli na šestinedělí. Uložili nás na pokoj, že zde musíme vyčkat, než vyřídí veškeré papíry potřebné k odchodu. Tatínek musel počkat venku. Strávili jsme tam další tři hodiny čekáním na všechny možné doktory, kteří mě a malou museli vyšetřit, pak museli zase dokončit vizitu, pak to musel podepsat zase jiný lékař apod… Na pokoji jsem si vůbec neodpočinula, připadala jsem si spíš jak nemocná než žena po porodu. Klasická nemocniční lůžka, žádné soukromí ani malá tam nemohla pořádně usnout. Byla jsem moc ráda, když jsem do ruky dostala poslední lejstro a svolení odejít.

Po příjezdu domu jsme od malé nemohli oči odtrhnout. I když jsem celou noc nespala, nedokázala jsem ani na chvilku zavřít oči. Byla jsem moc šťastná, že vše dobře dopadlo a že jsme celá rodina spolu doma. Malá se občas trošku najedla a upadla do hlubokého spánku. Odpoledne nás navštívila Ivana, která nás obě zkontrolovala, ukázala nám jak o malou pečovat, jak přebalit, umýt, nakojit apod. Za dva dny nás přišla navštívit znovu. Opět mne i malou prohlédla a obohatila nás od další praktické rady.

Malá se má úžasně, je strašně hodná, krásně papá a dělá nám jen samou radost. Vypadá hrozně spokojeně a věřím, že tomu je tak díky správnému porodu, který jsme zažili na základě cenných rad Ivany a moc jí tímto za její podporu a vlídný lidský přístup děkujeme. Kdybychom neznali Ivanu tak bychom šli do neznáma, ale jelikož jsme byli vybaveni cennými radami a zkušenosti této neocenitelné porodní báby (Ivana doufám promine) tak nám porodní realita nepřišla úplně neznámá, a za to patří Ivaně velký dík.

Markéta, Tomáš a Dominika Pektorovi