Porody jsem začala řešit dávno před tím, než jsem otěhotněla. Impulz tehdy přišel skrze dva porody v mé blízkosti, oba v porodnici, jeden vyvolávaný, posléze trvající 27 hodin. Ten druhý byl snad rychlý, ale nastalo při něm výrazné krvácení, které bylo nutno řešit infuzí, což rodička vysvětlovala nepoměrem mezi její velikostí a velikostí miminka. Místo toho, aby mi tyto porody „dokázaly“, jak je prima mít doktory, že to všechno zachránili, můj vnitřní pocit byl zcela opačný. U prvního mě „napadlo“ (ale není to vhodný výraz, spíš jsem to prostě „najednou věděla“), že ta doba byla způsobená jednak velkým strachem prvorodičky a jednak oním vyvoláním. U druhého porodu jsem viděla sice velké miminko, ale zároveň ne až tak malou pánev (i když maminka opravdu byla jinak malá), takže jsem tušila, že onen problém nastal jinde a tohle byla „výmluva“. Neznám detaily natolik, abych věděla, co se přesně v obou případech odehrálo, ale nějak mě to donutilo, začít řešit porodnice, co se v nich dělá a co nedělá, a proč a jak…

Začala jsem tím, že jsem dva dny hledala intenzivně a přečetla snad vše, co tehdy bylo na webu (už je to tak dávno, že jsem to opravdu přečetla za dva dny 🙂 Tenkrát se hlavně řešila potřeba klystýru a holení, případně porod do vody, jinak nic moc. Z odpovědí jednotlivých porodnic a diskuzí maminek mi vyšlo, že můžu porodit jedině ve Vrchlabí.

Asi po roce nebo po dvou jsem se nachomýtla ke skupince kamarádek, z nichž jedna právě porodila své první miminko. Ostatní bezdětné se jí ptaly na porod, a ačkoli jsem nechtěla poslouchat cizí hovory, uniknout tomu nešlo. Ona zmínila cosi o šití. Ostatní se ptaly, jestli byla tak moc poraněná, ale ona jim řekla, že ne, že ji nastřihli, a že se to dělá, aby se rodička nenatrhla. Z toho se mi udělalo fyzicky špatně, a první, co jsem si vybavila, bylo nastřižení a poté snadné trhání látky…

Krátce na to se mi dostal do ruky Reflex (aspoň myslím), kde byla reportáž z Vrchlabí a z domácího porodu v Holandsku. Opět jsem se utvrdila, že je tu jedna porodnice, kde bych porodit mohla, nejvíc se mi líbilo, když doktor řekl, že po nástupu do této porodnice si ze začátku musel držet ruce za zády, aby nezasahoval, dokud to není potřeba 🙂 Reportáž z „domácího“ porodu v Holandsku mě už tak nenadchla, jestli jsem to dobře pochopila, porod nebyl úplně „doma“, odehrával se v nějaké ubytovně, kde se na rodičku přišlo podívat obrovské množství sousedů, ač to všechno byli kamarádi, nepůsobilo to na mě dobře. Ale jinak mi ta myšlenka – nerodit v porodnici přišla zajímavá. Začala jsem o tom maličko uvažovat, zlehka, zlehýnka.

Opět po nějaké době rodila jiná kamarádka, zeptala jsem se jí na porod, a dozvěděla se, jak to bylo fajn a skvělé, bez problémů, … Na to jsem řekla, že trochu uvažuju o domácím porodu, a dostalo se mi odpovědi, že to ona by nikdy, protože i když bylo všechno úplně skvělé, a syn zdravý, přesto si nedokázal udržet teplotu a musel se jít zahřát do inkubátoru. To mi tvrdila maminka, která vystudovala fyziku na vysoké škole. I když podle mého názoru na pochopení přenosu tepla stačí fyzika základní školy. A to jsem ještě tehdy netušila nic o báječných nemocničních bakteriích a osidlování novorozeněte maminčinými bakteriemi.

Když jsem později otěhotněla v únoru, měla jsem radost, že ještě pohodlně stihnu Světový týden respektu k porodu, který bývá v květnu. Už rok před tím jsem koukala na program, ale to jsem se tam ještě nevypravila, v těhotenství už to byla absolutní priorita. To už jsem ale měla přečtené zásadní knihy jako Znovuzrozený porod a Koncept kontinua, takže jsem měla představu o víc věcech než na začátku hledání, kdy témata byla holení a klystýr. I když skoro ještě víc než přednášky na mě působily zkušenosti žen, které už porodily v porodnicích, hlavně pražských. Ale pořád jsem měla dojem, že porod doma není pro mě, že ačkoli se porodu nebojím (dokonce jsem se na něj těšila), že bych prostě poprvé MĚLA rodit v porodnici, dokonce jsem byla i registrovaná 🙂 Přednáška Ivany mě nahlodala víc a víc, opět jsem se dozvěděla, že navzdory všem doporučením WHO se spousta zásahů dělá tak rutinně, že o nich často předem ani neinformují a o pražských porodnicích to platí dvojnásob. Také jsem viděla film Porod doma, kde právě Ivana asistovala, a ačkoli mi vždycky přišla velmi rázná, právě v tomto videu, ve chvíli, kdy se rodička diví té dlouhé době, ji Ivana velmi jemně pohladila a uklidňujícím hlasem řekla: „Všechno má svůj čas.“ Jako správná těhulka jsem se rozplakala dojetím a definitivně pochopila, že Ivana je porodní bába na svém místě. Když rodička potřebuje proplesknout, udělá to, ale když potřebuje jemně povzbudit, udělá to stejně dobře, ne-li ještě líp. (Na obranu Ivany – nikdy jsem ji neviděla někoho proplesknout, jen si ji prostě umím představit a možná i to stačilo pro můj vlastní klid – co kdybych to potřebovala 🙂

Ale poslední kapka, která přispěla k mému rozhodnutí rodit doma už poprvé, bylo „domácí“ video, kde otec natáčel porod svého potomka (už netuším, zda to byla holčička, nebo chlapeček). Já viděla jen část, kterou by jistě v porodnici nazvali „Péče o novorozence“: ihned po narození odstřihli pupeční šňůru, miminko chytla sestra přes jakousi plenku, ručník, či co to bylo. Po 15 vteřinách dali miminko mamince k prsu, ale ne do ruky! „Kupodivu“ se nepřisálo, ale jak zněl komentář od přednášející: „Splnili jeden bod Baby friendly porodnice – pokusili se přiložit na sále. „Ten pokus trval tak 5 vteřin, potom sestra odnáší miminko kamsi pryč. Tatínek s kamerou za ní. „Špinavé“ miminko drží v rukách daleko od těla, aby se náhodou nezamazala. V jakési kukani miminko omyje, otře, změří (protože se u toho baví s tatínkem, tak musí miminko natahovat dvakrát, protože ty první centimetry zapomněla!), zváží, popíše, a celou dobu s ním zachází jako s houskou na krámě, a nakonec z něj tu housku uplete, utáhne ho do zavinovačky, z níž kouká jen hlavička notně uplakaného a nešťastného miminka, které po 9 měsících opustilo maminku a najednou s ním zachází ledová královna, která si ho tam pohazuje, nepohladí, vlídně nepromluví. A tatínek to všechno v klidu natáčí, místo aby té fúrii miminko sebral a utěšil. Bylo mi z toho tak zle, že jsem okamžitě po příchodu domů oznámila (tentokrát už bez diskuze), že budeme rodit doma. Vzhledem k tomu, že jsem před tím oznamovala jiná místa ČR, a můj muž se děsil toho, jak pojede tu po D11, tu po D1 se mnou v kontrakcích, tak toto oznámení vlastně velmi uvítal. Jen jsem ještě dovysvětlila – „já jsem už velká, já bych asi nakonec přežila, co by udělali mě, ale odmítám připustit, že by někdo dělal ‚standardní procedury‘ našemu miminku.“

První porod byl tedy nádherný, bezbolestný, tiše jsme uvítali dcerku mezi sebou. Druhý bude brzy, jak to uděláme, to ještě pořád nevím. Asi jsem do poslední chvíle doufala, že porodíme opět s Ivanou, teď už nedoufám, to by si Nejvyšší soud musel hodně pospíšit 🙁

Milá Ivano, sobecky bych samozřejmě chtěla, aby byl Váš rozsudek zrušen co nejdřív, ale nejen pro nás, rodičky, ale hlavně pro Vás, aby ten nesmyslný stres konečně zmizel. Když jsme se naposledy potkaly, zmínila jste, že cítíte změnu ve společnosti, že se konečně opravdu něco hýbe. Sice jste to neříkala mně, ale nedalo mi se nezeptat, zda máte opravdu takový pocit. Vy jste se zasmála, a s pohledem upřeným na moje obří břicho, že pro mě sice to je teď „na prd“, ale že opravdu tu změnu cítíte, a že určitě nastane brzy, to jsem se zasmála já a ptala se, jestli tedy moje dcera (ještě ne dvouletá 🙂 bude moci jednou rodit dle svého přání, a Vy jste opáčila, že už Vaše dcery si budou moci vybrat „a tam je to už na spadnutí.“

Přeji nám všem, aby se Váš pocit naplnil, a aby platilo: „Každému jeho jest.“ Kdo chce „péči“ moderní porodnice, tu šanci má už teď; kdo chce porodní péči dle doporučení WHO, aby ji brzy také měl, nejlíp v porodnici i doma. A Vám, Ivano, spoustu sil, které i teď, ve Vaší nelehké situaci, dokážete obdivuhodně předávat dál, i když bohužel nesmíte při porodu …

martina f. (mám ráda malá písmenka 🙂

P.S.: Raději bych Vám už nic nepsala, ale pokud to ještě pořád bude nutné, slibuji i druhý porodní příběh, ale to nejdřív v červenci (termín máme akorát v půlce), kdo ví s kým, kdo ví jak, ale „žádný miminko se ještě nevstřebalo“ 🙂