Porod v Hořovicích, 2010

Dlouho jsem napsání svého porodního příběhu odsouvala, neboť nejsem zrovna spisovatelský typ. Nicméně pokud tímto způsobem mohu alespoň trochu podpořit Ivanu a ostatní lidi, kteří bojují vlastně za moje přání a za moji svobodu, tak nemohu jinak než okamžitě psát. Navíc je tomu dnes přesně dva roky, kdy se příběh udál.

Během mého prvního těhotenství jsem byla hodně zaměstnána: pracovala jsem a zároveň jsem studovala magisterskou ekonomii. Neměla jsem moc prostoru k zjišťování si informací o těhotenství a porodu. Přesto jsem si těhotenství užívala, cítila jsem se báječně, byla jsem hrdá na to, že nosím pod srdcem človíčka a těšila jsem se na porod, jako na nový neznámý zážitek. Chodila jsem na běžné kontroly u gynekologa a absolvovala doporučené vyšetření a ani mě nenapadlo, že bych mohla třeba některé z nich vynechat. Věřila jsem, že by lékař nedělal nic, co by bylo zbytečné.

Ani nevím, jakou souhrou šťastných okolností jsem se dostala do Áčka. Předporodní kurz s Ivanou, mě i mému muži Martinovi, prostě sednul. Ač jsme dost kritičtí a zvyklí si věci prověřovat, objevila se u nás k Ivaně velmi brzy důvěra. Dostali jsme spoustu informací o tom, jak se věci mají při porodu. Cítili jsme se, že jsme dobře vybaveni, k tomu, abychom mohli porodit v porodnici v souladu s naším přáním. Od Ivany během celého kurzu nepadl sebemenší podnět k tomu, že bychom mohli volit porod doma. Nenapadlo mě, že bych tuto možnost mohla upřednostnit. Naivně jsem předpokládala, že porod proběhne k naší spokojenosti i v porodnici, zvlášť když jsme vybrali tu údajně „vstřícnější“.

V neděli ráno před šestou mi odtekla trocha plodové vody. Hned jsem si vybavila doporučení Ivany, že se máme z počátku snažit co nejvíce odpočívat. Šla jsem si ještě zalézt do pelíšku, nicméně díky očekávání věcí příštích už jsem toho moc nenaspala. Ve slavnostní atmosféře jsme si s Martinem udělali snídani a trávili příjemné letní dopoledne. Kontrakce stále nepřicházely. Drobet nás to znejišťovalo. Vzpomněla jsem si, že nám Ivana dala telefon, kdybychom něco potřebovali. Lehce jsem se ostýchala, ale nakonec jsem zavolala. Popsala jsem situaci a nakonec připojila nejisté: “Nemusím jet do porodnice hned, že?“ Ivana reagovala naprosto profesionálně: „Odtok plodové vody je důvodem pro odjezd do porodnice“. Během krátkého rozhovoru mě Ivana naučila, že se mám ptát především svého těla a intuice, alespoň tak jsem si to přeložila. Prostě tím, že neřekla: „Okamžitě jeďte do porodnice“, mne uklidnila. Užili jsme si ještě příjemné červencové odpoledne. K večeru jsme se shodli, že by bylo fajn dorazit do porodnice v nějakou rozumnou hodinu, abychom neobtěžovali v půli noci. Žádné kontrakce se stále nekonaly. Ani trochu se mi nechtělo opouštět náš příjemný byt.

Do porodnice jsme přijeli kolem osmé večer. Scénář uvítání byl přesně takový, jak popisovala Ivana: „Tak maminko, pojďte dovnitř. Tatínek zatím zůstane na chodbě.“ (Tak to teda ne!) Nebyla jsem ochotná nechat jedinou svojí jistotu někde za dveřmi. Prošlo to, můj Martin stál neustále při mně. Okamžitě jsme se museli převléknout. Nenapadlo by mě dříve, že se díky té noční košili budu cítit tak trochu poníženě. (Příště rodím ve své oblíbené sukni!) Následovalo sepisování papírů, přesvědčování k antibiotikům, propagace epidurálu a naprosto necitelné vaginální vyšetření od paní doktorky. Probrali jsme náš porodní plán, zdálo se, že nemají problém s tím jej akceptovat. Následoval monitor a antibiotika do kapačky. Výhružka, že když se porod nerozjede, ráno začnou vyvolávat. Zákaz jídla. (Takže, když jsem tajně chroustala něco malého, připadala jsem si jak malý darebák.) Valnou část noci jsem se snažila usnout, nicméně na úzkém vysokém porodním lůžku, jsem měla trvalý pocit, že spadnu. Když jsem se náhodou správně uvelebila a zapomněla na stupňující se bolest v zádech, přišla sestra, že musí natočit monitor nebo vyměnit kapačku. Kolem třetí (?) hodiny jsem pokusy o spánek definitivně vzdala a odešla do sprchy. Sprcha byla moc fajn. Kdybych se jen nemusela vracet na lůžko kvůli natočení dalšího monitoru. Nechtěli jsme být úplní rebelové, abychom moc neobtěžovali, abychom nedostali nálepku „problémoví alternativci“, tak jsem monitor akceptovala. Podruhé už bych to neudělala, neboť mě to obtěžovalo, vytrhávalo ze soustředění a z rytmu.

Vždycky jsem chtěla rodit do vody, těšila jsem se, že alespoň velkou část porodu strávím ve vaně, když už samotný porod tady „do vody nedělají“. Žádala jsem sestru, ať připraví vanu. Ta to neustále odsouvala, že prý až se vymění směna a až mě vyšetří paní doktorka. Čekala jsem snad hodinu, pro mne nekonečně dlouho. Nová paní doktorka stále nepřicházela, odešla jsem alespoň do sprchy. Jen co jsem na sebe pustila ulevující proud vody, upozornila mne sestra, že mám jít na lůžko, že přišla paní doktorka. Uf. Musela jsem se přemlouvat, abych se z té sprchy ještě vyšourala. Paní doktorka už nervózně poklepávala nohou, kde jako jsem. Uf. Uf. Vyšetřila mě. Konstatovala, že jsem otevřená na 4 cm a KONEČNĚ mi napustili vanu. Uvelebila jsem se tam a kontrakce se pořádně naplno rozjely. Pochvíli mě tahali z vody, že jdeme rodit. Už jsem neměla sílu navrhovat, že bych chtěla rodit jinde, než na tom příšerném lehátku. Nastal obrovský cirkus. Přicházeli další a další lidé. Cinkalo se s vozíkem plným nářadí. Až jsem se skoro začala bát.

Párkrát jsem zatlačila, uběhlo sotva pár kontrakcí a paní doktorka už nabízela nástřih. Smlouvali jsme ještě o několik pokusů. Střih. Dítě vyklouzlo. „Co teda s tím pupečníkem?“ ptá se nějaká paní. Tatínek říká: „Nechat dotepat.“ Odpověď: „Vždyť to dítě bude mít anémii.“ Střih. Můj Martin se bil jak lev (já neměla sílu). „Vždyť tomu dítěti bude zima. Dítě musí být na vyhřívaném lůžku. Nemůžeme nechat dítě bez dozoru.“ Vybojoval to, že jsme zůstali sami s miminkem. Konečně půlhodina klidu! Až na vyhřívací lůžko, které co chvíli hlasitě pípalo, protože na něm nikdo neležel.

Další boj nastal na šestinedělí. Zákaz mít dítě u sebe v posteli. Sestra. Vizita. Dětská sestra. Uklízečka. Měření teploty. Partner může přijít jen v návštěvních hodinách. Asi jsem slabá povaha, ale z toho, že nemůžeme být všichni tři spolu, jsem byla zoufalá.

Využila jsem ranní vizity a sdělila jsem panu doktorovi, že si přeji odejít. Pan doktor nebyl vyveden z míry: „Není problém. Reverz k podepsání tu máme vždy připraven.“ Následovala trocha výhružek, co vše se může stát. Sestry si ověřily, zda máme doma sjednanou dětskou doktorku a pak konečně sestry přinesly papíry k podpisu. Odešli jsme po 24 hodinách po porodu. Bylo to to nejlepší, co jsme mohli v daném chvíli udělat. Kdybych nevěděla, že mohu zavolat Ivaně, aby se na nás přišla podívat, neměla bych asi odvahu odejít tak brzy z porodnice. Ivana přišla druhý den. Vyslechla nás. Prohlédla miminko, prohlédla moje porodní poranění, doporučila dubovou kůru. Uklidnila a odešla. A my děkujeme, Ivano! Děkujeme za ty první dny, které jsme mohli trávit ve třech v klidu, doma! A taky děkujeme za vypůjčení argumentů, díky kterým jsme si vybojovali při porodu a i po něm některá naše přání.

Vlastně se nic tragického nestalo, matka i dítě jsou živi a zdrávi, ALE jaký propastný rozdíl proti příběhům o porodech s Ivanou! Přitom jsme nechtěli zase nic tak převratného, žádné z našich přání nebylo v rozporu se závěry Světové zdravotnické organizace. Moc doufám, že naše druhé dítě budeme moct přivést na svět v klidu, respektu a pohodě. Jsem nešťastná z toho, že naše soudnictví ve 21. století, nedokáže případ posoudit spravedlivě a nezaujatě. Při druhém porodu bych byla již zkušenější, dokázali bychom si při porodu v porodnici vybojovat pravděpodobně víc našich přání. JENŽE JÁ NECHCI BOJOVAT, JÁ CHCI JEN V KLIDU PORODIT! Ivano, jsme neskonale vděční za Vaši práci.

Petra, Martin a malý Matěj