Posílám Vám svůj příběh, i když s Ivanou Königsmarkovou zdánlivě nemá nic společného. Jsem ze severní Moravy, o jiném porodu než v porodnici jsem nikdy neuvažovala, ale příběhy na Vašich stránkách a také celá kauza kolem paní Königsmarkové mi tak trochu otevřely oči.
Díky za tu možnost. A díky za informace.

Bylo mi 25, když se mi narodila první dcera. Bylo to v roce 1998.
Celé těhotenství bylo naprosto bezproblémové, absolvovala jsem všechny kontroly, odběry a testy, na které mě poslali a ani na minutu nezapochybovala o tom, že takhle to má být, takhle je to jedině správné. Důvěřovala jsem svému gynekologovi, důvěřovala jsem sestře, která prováděla odběry a natáčela ozvy, poslušně jsem sedávala v čekárně a čekala na miminko.
Miminku se nechtělo, bylo už několik dní po termínu – a pak jedno časné ráno, kolem čtvrté hodiny mě probudilo prasknutí vody. Neměli jsme tehdy ještě ani auto ani telefon, takže já se začala balit do porodnice (jsouc poučena, že při odtoku vody je třeba se tam neprodleně vypravit) a manžel mezitím běžel do telefonní budky zavolat sanitku, která nás odveze do jedné menší porodnice asi 15 km daleko (kde je to údajně lepší než v té velké v našem městě). Do porodnice jsme dorazili asi dvě hodiny po mém probuzení, v sanitce jsem cítila slabé „tvrdnutí“ břicha, jinak nic.
Vůbec jsem netušila, do čeho jdu, jen jsem si říkala – všechny to zvládly, zvládnu to taky. „No vy jste otevřená na dva centimetry, když to tak půjde dál, bude to fajn,“ konstatovala nějaká osoba. „A proč jedete až teď, když vám voda praskla už ve čtyři ráno?“ Bože, nevěděla jsem, že je třeba si snad volat rychlou, vždyť jedeme nejdřív, jak to šlo. A pak už mě sestra doslova oškrábala tupým holítkem a studenou vodou, dostala jsem nálev, bílou košili a byla jsem umístěna na lůžko a napojena na monitor a manžela pustili za mnou. A pak už mi to splývá – sem tam někdo přišel, sáhnul si, kouknul na ten monitor a čas běžel, nic moc jsem necítila, jen to slabé tvrdnutí břicha. Asi po hodině nebo dvou přišla sestra s tím, že jsem pořád jen na dva centimetry, takže tomu trochu pomůžem… Kapačka, oxytocin. Stahy zesílily, ale „tam dole“ se pořád nic nedělo. Otočili knoflíkem na kapačce. Stahy zesílily. A tam dole pořád nic… Sem tam mě odpojili od monitoru, takže jsem vstala, prošla se a zase se vrátila na postel, znovu připojili, pak zas někdo přišel a sáhnul si… Hodiny běžely, bolesti sílily a tam dole pořád nic… Vedle v pokoji sténala nahlas jiná žena, všechno bylo slyšet. Pak jsem ji slyšela, když ji vezli na sál. Pak odrodila další žena…. Po poledni začalo doktorů u mé postele přibývat. Pamatuji si jednoho starého lékaře, přišel, sáhnul do mě neurvale uprostřed bolesti ze silné kontrakce, a když jsem se s vyjeknutím podvědomě pokusila uhnout jeho ruce, obořil se na mě: „A co budete dělat, až tudy půjde hlava dítěte?“
A tak chodili a sahali a chodili a sahali, až jeden po tom sáhnutí řekl: „Mně se zdá, že je tam kefal.“ A druhý si taky sáhnul a řekl: „Ano, je tam kefal, připravte to na kajzra.“
Pak si pamatuju už jen to, že se mi celé tělo z nervozity roztřáslo, jako by mi byla zima, a nemohla jsem to zastavit. Zastavilo se to až na operačním sále, když mi anesteziolog s konejšivým hlasem přiložil na obličej kyslíkovou masku.
Probuzení z narkózy do hrozné bolesti. A jak mi pak pozdě večer přinesli víc než čtyřkilovou dceru ukázat a jak mi to bylo úplně jedno…

Ptala jsem se pak několikrát, proč moje tělo nebylo schopno dceru porodit normálně. Vysvětlili mi jen, že tím, jak se tlačila dolů do porodních cest a nemohla dál, začala se jí deformovat hlavička. Měla ji šišatou asi dva dny po porodu, pak se to spravilo. Později jsem se ptala svého gynekologa na totéž – odpověď byla jen ta, že dítě na mě bylo příliš velké… Měřím 162 cm.

Druhé těhotenství o šest let později – dopředu plánovaný císařský řez. Můj gynekolog: „To dítě je zase velké, to nemá cenu zkoušet“. Přijetí do porodnice den před plánovanou operací, týden před termínem. Pohovor s anesteziologem, že tentokrát ne celková narkóza, ale spinální analgezie – šetrnější k dítěti a já budu moct vidět své dítě ihned po porodu. Několikero vyšetření při přijetí do porodnice – po nich mi tvrdne břicho. Ale protože mi tvrdlo téměř celé těhotenství a ke konci už skoro pořád, není mi to ani trochu divné. Jen večer, když už ležím v posteli na jednom pokoji s paní, která pár dní předtím přišla o miminko, se mi ty stahy zdají nějak moc pravidelné, vlastně po pár minutách. Pak dvojí škubnutí uvnitř – a záplava vody… Paní běží pro sestřičku, zatímco já stojím v kaluži… Je půl dvanácté v noci, operace má být v osm hodin ráno. Odvádějí mě dolů na porodní oddělení, prý: „Počkáme, třeba to vydrží do rána“. Když se ptám, jestli nemám zavolat manželovi, sestřička mi řekne, že ho nemám budit, že je to zbytečné… A tak tam ležím, s kapačkou (glukóza? nevím, co v ní je) a sama se sebou. Sem tam přijde sestřička natočit ozvy. Je ticho a tma, pak bouchnou dveře od sanitky venku, hlasy někde vedle v místnosti, klepání psacího stroje a pak už jen spěch jiné rodičky na sál – ani dopsat to nestačili. Ležím tam potmě a sama a bezmocně brečím a brečím, že jsem neschopná normálně porodit dítě, zatímco jiná si jen takhle přijde a porodí… Hodiny utíkají. Cítím, že stahy sílí a už to není jen to mně dobře známé tvrdnutí břicha, už je to něco víc, není to přímo bolest, ale cítím, že se něco mění. Přichází sestřička, říkám jí o tom, vzápětí lékař, nešetrně do mě sáhne a pak už to jde ráz na ráz. „Není to dobré, začíná to postupovat, nemůžem čekat až do osmi do rána, musíme to udělat hned.“ A tak se v půl páté ráno začínají svolávat – anesteziolog, neonatolog… Volám manželovi: „Jestli chceš vidět naši holčičku hned po narození, tak sebou musíš hodit“. Cévka, cesta na sál, sestra mě drží za ramena v předklonu a anesteziolog mi píchá injekci do zad někam k páteři… Všechno slyším, mluvím, lékaři mluví na mě, vysvětlují mi, co se zrovna děje. Před sebou mám plentu. Je mi jako bych byla jen torzo těla, které končí pod žebry. Pak udivený hlas lékaře: „No to je ale pěkně velké dítě!“ neidentifikovatelné zvuky, kuckání a za pár desítek vteřin už ji vidím, sestřička ji drží nade mnou, abych na ni viděla – fialový obličejíček naštvaného trpaslíka a fialové maličké nožičky vykukují z plenky, do které je zabalená… Skoro čtyři kila. Usmívám se a nepřestávám se usmívat, až do chvíle, kdy anestezie začne odeznívat a operační rána se přihlásí naplno. Čtyřiadvacet hodin musím ležet, ležím a jsem ráda, že jsem na pokoji v noci sama, protože brečím bolestí, jak rána strašně řeže, ale od toho dalšího dne si sedám, chodím, zlobím se jen sama v sobě na sestry na novorozeneckém, že mi dcerku nedonesly na kojení, zlobím se na zánět v jejích očičkách, zlobím se na sestry, co chtějí, abych odstříkávala a mně to vůbec nejde a přitom se mi mléko samo spouští, a pak mi to malá stejně všechno odpije… Zlobím se jen uvnitř, jinak jsem vzorná a poslušná pacientka…
A zase se ptám, proč mi tělo nefunguje tak, aby bylo schopno dítě normálně porodit… A žádné odpovědi se nedočkám…

A tak celé roky žiju v tom, že to prostě moje tělo neumí a nikdy by to bez lékařů nezvládlo.

Až teprve tady a teď, na těchto stránkách, se při čtení příběhů dozvídám, že to třeba všechno mohlo být úplně jinak… Nemuselo, ale mohlo.
Přeju všem budoucím matkám, aby měly možnost vědět, co já jsem nevěděla. Aby četly, hledaly informace, ptaly se a nenechaly se odbýt.

A aby měly možnost volby. A pomocnou ruku k tomu.

Anna