Milá paní Ivano,

je mně smutno z toho, co se Vám přihodilo. Je opravdu hrozné, když při porodu zemře dítě a ještě horší je, že si z Vás udělal systém obětního beránka a přitom se tyto případy s naprosto stejným koncem, ovšem bez konkrétního viníka, stávají i v porodnicích. Mít znovu o třicet let méně, určitě rodím doma a nebo si najdu vstřícnou porodnici, kde na mne budou alespoň slušní, když už nic jiného. Protože já nezažila ve své spádové porodnici ani tu slušnost.

Tehdy mně bylo dvacet a rodila jsem v Brně. Dnes už na tom místě porodnice není a rozhodně to není ke škodě věci, protože nejsem jediná, kterou několik měsíců po porodu provázely noční můry.

Na sále rodily přímo vedle mne dvě další ženy. Bez jakékoliv plenty nebo jiného náznaku úcty k obyčejné lidské potřebě intimity jsem viděla nástřih hráze velmi mladé maminky, hartusení tlusté porodní asistentky, ať neřve, že když dítě dělala, tak taky neřvala, i šití bez umrtvení, které tu mladou dívku bolelo a plakala. Ale porodní asistentka s doktorem znovu křičeli, že ji nemá co bolet, protože hráz je po porodu otřesená, a proto to nutně musí být nebolestivé – což oni ze škol přece musí vědět. Poté, co odrodila tahle dívka, rodila těsně vedle mne paní, jíž bychom dnes možná řekli VIP. Samé: ano, paní doktorko, samozřejmě, vy krásně rodíte, samozřejmě, že vám to šití umrtvíme…

Při porodu této paní se zachtělo ven i mému dítěti a v tu chvíli jsem i trochu záviděla té mladé dívce, že jí aspoň vynadali. Se mnou se totiž nikdo nebavil. Sestra se i mezi mýma nohama neustále otáčela na paní VIP, komunikovala s ní i ostatními kolem té paní a na mne se ani nepodívala. Nástřih – aniž by se na mne podívala, nebo cokoliv řekla. Mé miminko chvíli držela v rukou, pak je rozpačitě hodila vedle stojící dětské sestře a šla znovu k „paní doktorce“. Miminko samozřejmě odnesli, jako by to byla nějaká věc, viděla jsem je druhý den při kojení…

A tak jsem tam ještě chvíli ležela na porodnickém křesle, vedle mne dorodila „paní doktorka“, kterou odvezli, a konečně přišly dvě sestry s doktorem ke mně. Zařvala jsem, jen do mne při šití píchli jehlou. „No jo,“ řekl doktor: „Vona už má chvilku po porodu. Vona se ta hráz už vzpamatovala. Vono ji to musí bolet.“ Pak se na sebe podívali se starší z obou sester a beze mne se shodli, že to přece vydržím. Nikdo se na nic nezeptal mne, nikdo se mi ani nepodíval do očí. Celou dobu nadávali na onu VIP paní, jaká že to byla s odpuštěním kráva, když s ní museli jak s malovaným vajíčkem a ještě umrtvit to šití, jenže je to manželka od jakéhosi primáře, s ní se nedá normálně, že jo… Šití mne bolelo více než celý porod, nadskakovala jsem a dodnes mám hráz zjizvenou a šitou nakřivo. Při změně počasí mne bolívá. Ještě víc mne ale bolela duše, která se po létech naštěstí zahojila, protože jsem si uvědomila, že za hrubost a špínu jiných nemohu a ničím jsem si to „nevykoledovala“ sama. Dodneška však nepochopím, jak je možné, že se člověk ke člověku chová s takovou neúctou, přezíravostí a krutostí. Věřte mně, Ivano, mne v této porodnici doopravdy nezachránili, a kdyby na tom mé dítě bylo špatně, pochybuju, že by si toho všimli. Stejně jako tam nezachránili spousty dalších žen, přestože jim zrovna toto sugerovali – asi jako náplast k tomu, co musely prožít.

Jarmila Calábková