Jsem žena v nejlepším věku :-), ale také na hranici určitého bilancování… mít ještě?? Srdcem moc toužím po dalším miminku, ale ….

ALE… těch se najde hodně.

Tady se chci zmínit pouze o jednom, přesto velkém ALE, které je též ve hře, tedy v mé mysli.

První porod mého syna byl a je pro mě velmi traumatickým zážitkem, což mi kupodivu došlo až po nějaké době. Ta doba přišla s narozením mé dcery. Její porod mi přinesl neuvěřitelnou sílu, která mě částečně uzdravila, protože mi dala víru. Víru v mé tělo, v mou ženskou podstatu a v mou schopnost, že dokážu přivést na svět dítě SAMA. Kojím a raduji se. O to vše jsme já a můj syn poprvé přišli (neseme si následky oba, celíme pomalu). Obě moje děti se narodily v porodnici (obě porodnice již neexistují). Chtěla jsem říct bohužel až po těchto zkušenostech, ale myslím si, že právě díky nim a jejich rozličnosti vznikly mé pochybnosti, a já jsem začala intenzivně hledat. Čekalo mě neuvěřitelné rozčarování a dlouhá poznávací cesta. Šest let se velmi intenzivně (ač na úrovni laika) zajímám o přirozené porody. Mojí cestou je i Ivana Königsmarková a jí podobné ženy „bojovnice“.

Jenže co teď? Jak s tím, co vím? Jak s tím, jaká jsem? Jak s tím, co jsem prožila? Jak s tím, co chci a cítím, bych měla JÍT DO PORODNICE??? V okolí 100 km není porodnice, kde si mohu být jista, že budu respektována.

Nechci bojovat. Nechci to prostě vydržet. Chci si to užít a prožít. Chci krásný start pro své dítě a chci první pozitivní společný zážitek.

Porod doma mě srdcem láká hrozně moc… Ale i pro porod doma jsou určitá pravidla, dojezd do porodnice, komplikace z minulých porodů, a jiná, která mě nejen vylučují z řad vhodných pro tento způsob porodu, ale i osobně rozumově brzdí.

Možná, že to bude znít legračně, ale pro mě je toto opravdu jedno z velkých dilemat, zda mít či nemít ….

Ivano, velice Vám fandím, myslím na Vás a z celého srdce Vám přeju mnoho sil a šťastný konec pro nás pro všechny.

Irena a spol.