Dlouho jsem váhala, zda můj příběh, kterým nyní přispívám, je tak úžasný jako ty všechny předchozí. Uvědomila jsem si, že však nemá jít o senzaci, ale o to ukázat, jak mi, respektive nám, byla Ivana Königsmarková pomocí, inspirací a podporou, i když nebyla mou porodní asistentkou.

Ve chvíli, kdy jsem otěhotněla jsem věděla, že si chci těhotenství a porod opravdu užít. Moje kamarádka rodila své druhé dítě doma s asistencí právě Ivany. Já jsem v té době o porodu doma neuvažovala, ale chtěla jsem získat radu, jak porod prožít, ne protrpět. Dostala jsem od ní kontakt na Ivanu. Setkaly jsme se v příjemném prostředí Acentra v Karlíně. Také jsem se začetla do knihy „Rozhovory s porodní bábou“ a začala si ujasňovat, kudy povede má cesta.
Ivana mne tehdy vyšetřila, jasně se svou jedinečností mi vysvětlila, jak to chodí v nemocnici a jak to jde i jinak. Dozvěděla jsem se, proč ji v nemocnici nechtějí a po mém dotazu, s kým mohu rodit, jsem dostala kontakt na porodní asistentky Věrku Novákovou a Miladu Barešovou. (obě byly posléze u mého porodu v Neratovicích o 8 měsíců později). To byla první velká pomoc od Ivany.
Prostředí Acentra mne zaujalo, začala jsem tam docházet i na přednášky a jógu pro těhotné. Cítila jsem se jako žena a jako někdo, kdo je velmi důležitý, protože v sobě nese dar. Ne někdo, kdo je v podstatě považován za nemocného. S manželem Tomášem jsme absolvovali logicky i předporodní kurz Ivany Königsmarkové (dodnes hrdě rozesílám své poznámky z něj). Úplně jsem díky Ivaně do sebe natáhla pozitivno a celá má mysl se nastavila na to, že porod bude úžasný. Cítila jsem se silná. To byla druhá pomoc, podpora a inspirace zároveň.
Ve chvílích, kdy na mne „útočily“ otázky typu, jak to bude s epidurálem, co všechno jím a nejím v těhotenství, a proč chci rodit s porodní asistentkou, proč si raději nezaplatíme „pana profesora“, k čemu je prý porodní plán a že ho stejně nikdo nebude následovat apod., jsem s naprostým klidem, posílena Ivaninou podporou v mé hlavě, odpovídala. Důležitý byl můj vnitřní klid a balanc. V každé této chvíli jsem na Ivanu myslela a byla ráda, že ji potkala.
Na konci ledna 2011 jsem porodila našeho stále smějícího se syna Olivierka. A za 2 dny jsme si jej odnesli domů do domácí péče.
Šestinedělí proběhlo báječně a já byla přesvědčena, že vše bude probíhat dobře. Stalo se však, že Olivierek nepřibýval na váze. Nevím, zda to bylo tím, že jsem neměla dostatek mléka nebo ho nechtěl. Možná to bylo i mou psychikou. Poprvé jsem cítila, že to nejde podle mého vnitřního plánu. Dlouho jsem se trápila. Až nakonec Tomáš, můj manžel, zavolal Ivaně a ta druhý den přijela na konzultaci. Její přítomnost mne pomohla zároveň i její ráznost a jasnost. Ivaně jsem byla vděčná, že přijela v podstatě okamžitě, podpořila mne a ukázala, jak na to. To byla další velká pomoc a podpora.
Kolikrát vás v životě kromě vašich rodičů tolikrát během pár měsíců tolikrát podpořil a pomohl?!

Ivano, nebýt Vás, nemám takovou sílu a sebedůvěru před porodem, během porodu a po porodu. Náš syn i my si vedeme skvěle. Děkuji!

Klára, Tomáš a Olivier Píchovi