I já jsem se rozhodla přispět svou troškou do mlýna. A to i přes to, že jsem s Ivanou ani jednou nerodila. Sice nerodila, zato ale párkrát mluvila. A myslím, že bychom se shodly, že je jedno s kým, nebo kde žena rodí. Důležité je to, aby se cítila v bezpečí a bylo postaráno o ni i o příchozí miminko. Takže Ivano – děkuji, že tu s námi – ženami jste ať už osobně nebo jen na dálku. Je paráda, že máte odvahu říkat nahlas to, co se mnozí zveřejňovat bojí a za svým si stojíte. Konec konců, Ivano, jste v dobré společnosti. Nebo to třeba Giordano Bruno, Koperník nebo Galileo Galilei měli jiné? 🙂 Držím Vám palce a myslím na Vás jen v tom nejlepším!

Rodila jsem dvakrát, a jak už to bývá, oba porody jsou nesrovnatelné. První před téměř deseti lety v nemocnici. Byla to jedna pražská fakultní nemocnice, ale jsem přesvědčená, že můj příběh je tak typický, že se mohl odehrát téměř v kterékoliv porodnici. Rodila jsem tu noc jako jediná a tak jsem měla k ruce hned dvě mladinké porodní asistentky. Ze samotného porodu si moc nepamatuji. Bohužel jsem měla celou dobu velmi zastřenou. Pamatuji si jen pár drobností, které mě ale dodnes děsí. Například věta – „Maminko, musíte dýchat!“ Měla jsem tou dobou už dlouho vyvolávaný porod. Lékaři spočítali, že jsem už ve 43. týdnu. A miminko pořád ne a ne jít ven. Tak do mě napíchali, co mohli. A v době, kdy jsem měla rodit, mi nějakým způsobem „usnuli“ hlavu i tělo. Už jsem prostě neměla sílu spolupracovat. Následujících pár let jsem si říkala, jak mi ti zdravotníci vlastně zachránili dceru. Že bych ji bez jejich pomoci neporodila. Asi jsem na tom stole nedýchala, když mi radili, kdy se nadechnout a o tlačení ani nemluvím…

A pak jsem potkávala lidi, viděla a četla leccos a z drobných střípků jsem si stavěla nový obraz. Bylo to opravdu tak? Je normální, že ve 43. týdnu je miminko malé, drobné, pokryté mázkem? A pakliže ano, nepotřebovalo tam prostě jen být o pár dnů dýl? Nenašlo by samo svůj pravý čas? A nenašla bych já svůj rytmus nebýt ovlivněna infuzemi, čípky, tabletkami, injekcemi atd. Přemýšlela jsem také o tom, jak jsem se narodila já. Mimochodem moji maminku taky doktoři „zachránili“. Kdoví jak bych se bez jejich zásahu narodila. Mojí mamince porod urychlovali, jak to šlo, přemluvili ji k tlačení i mimo kontrakce a tak dále. Prý to tak je lepší, protože to tak dlouho netrvá.

Měla jsem získat odpovědi na svoje otázky. A tak se po více než 9 letech ještě jedno miminko odhodlalo k nám přijít a provést mě celým procesem zrození znovu. A já věděla, že tentokrát musím porodit jinak. Nevěděla jsem jak, ale toužila jsem rodit „doopravdy“. Po svém. Chtěla jsem své první dceři ukázat, že my ženy umíme rodit. Že příroda ví, co dělá a bude-li to jen trochu možné, necháme ji, ať velí co a jak. Pamatujete, jak v Dášeňce psal Karel Čapek, jak Matka Příroda učila psí holčičku krůček po krůčku chodit a cucat mlíčko? A to byl chlap a věděl, co říká! Během těhotenství jsem přečetla několik knížek nejen o porodu. Ale hlavně jsem se setkávala s matkami, které buď už doma rodily nebo se k tomu chystaly a nebo prostě jen měly jasný názor na věc. Několik z nich prošlo poradnami či porody právě Ivany. A to mi dávalo nejvíc jistoty do dnů budoucích.

Měla jsem v sobě SPOUSTU strachu. Ať už po předchozím porodu, nebo z bílých plášťů obecně. Nevěděla jsem, jak a kde porodím. Na kontroly ke gynekologovi jsem chodila, ale snažila jsem se veškerá vyšetření omezit na minimum. O plánech na porod jsem taktně (nebo možná zbaběle) mlčela. „Ano jsem zaregistrovaná k porodu, ale mimo Prahu.“ Paralelně s návštěvami u doktora jsem se potkávala s porodní asistentkou, která měla přijet k našemu porodu domů. A jak je mým zvykem nechávala jsem všechno na poslední chvíli. Balit věci do porodnice, nebo sehnat věci na porod doma mě vlastně „vykopla“ kamarádka. Jedno úterní odpoledne jsem byla u ní a referovala jí, že dopoledne jsem konečně vyřídila všechny porodní resty. Navnadila mě na porodní rituálek, který si můžeme udělat koncem týdne, dala mi pozdní oběd a já šla domů. A tam mi praskla voda. Volala jsem porodní asistentce celá rozjitřená a plná očekávání, že už je to tady! Ubezpečila mě, že není kam spěchat a s úsměvem jsme se dohodly, že později bude mít cestu naším koncem Prahy, tak se na skok zastaví. Kamarádka, se kterou jsem trávila odpoledne, byla nadšená, dovařila večeři a ještě po ní na chvíli zaskočila na kus řeči. Chvíli jsme si povídaly, ale netrvalo dlouho, a prozpívávala se mnou kontrakce. Pak si zaběhla domů pro svoje vlastní miminko, které pak strávilo noc s námi v naší posteli. V noci zavolala porodní asistentku s prosbou o konzultaci. Ta přijela, pobyla tu, poradila, uklidnila a nad ránem se nám narodil syn.

Nemůžu říct, že by mě porod doma nebolel, že by byl kratší, nebo že bych v danou chvíli věděla, co mám dělat. To bych lhala. Ale Matka Příroda to věděla, já měla oporu a důvěru v ženy kolem mě a občas taky sama v sebe. A tak všechno dopadlo, jak to dopadnout mělo. Miminko tu přivítali jenom lidé, kteří se na něj už dlouho těšili, a přivítali ho LÁSKOU. Měření a vážení někdy proběhlo, i pupečník se časem přestříhl, ale nikdo na nic nespěchal, všechno mělo svůj rytmus. A tak to podle mě má být.

Nebudu nikoho nikdy přesvědčovat, že porod doma je super a na nemocnici ať se vykašle. To rozhodně ne. Ale určitě řeknu, že jsem zažila oboje a pro mě je volba jasná, pakliže to ostatní okolnosti dovolí. Rozhodne-li se ještě nějaké miminko k nám přijít, nepochybně se budu snažit upřednostnit rytmus porodu podle svého dítěte, před rytmem tabulek a standardů používaných v našem zdravotnictví.

Všem nastávajícím maminkám přeju samé krásné zážitky z porodu a nám všem ostatním spoustu lásky a tolerance…

Jana Císařová

P.S. Manžel, o kterém jsem zde pomlčela, sedí vedle mě, pokyvuje hlavou a přidává se ke mně s přáním všeho krásného!