Měla jsem to štěstí a mohla svůj první (a zatím jediný) porod prožít s Ivanou. Svůj porod bych přála každé ženě, byl to porod rychlý, intenzivní, jak vystřižený z učebnice o spontánním porodu, byl pro mě náročný, ale bez zranění na těle či na duši, velmi intimní prožitek s dojmem okouzlení z přirozenosti lidského těla.

Ivanu jsem znala z vyprávění kamarádek, které mi k ní prošlapaly cestu. Protože jsem mezi svými vrstevnicemi rodila skoro poslední, téma mi nebylo neznámé. Měla jsem informace i možnost se obrátit na blízké osoby, můj selský rozum mi říkal, že je mi sympatická i myšlenka porodu doma. Na začátku těhotenství jsem pochopila, že zodpovědnost je teď plně na mě a začala studovat literaturu, probírat se dostupnými informacemi a osobně se vyptávat žen, které již porodily. Zakoupila jsem si také knížku Hovory s porodní bábou, kterou bych každému doporučila jako dostačující literární podklad k této problematice. Protože mám navíc k lékařům osobní nedůvěru a k doktorovi jdu, až když mě tam tzv. nesou, dobrala jsem se zhruba v půlce těhotenství k tomu, že bych chtěla porodit doma.

Na Ivanu jsem s zašla podívat při Týdnu respektu k porodu, abych jí konečně viděla naživo. Celkem rychle jsem si byla jistá, že mi její jasný, stručný, otevřený, profesionální a i razantní přístup k věci vyhovuje a na první pohled ve mně vzbudila osobní důvěru. Kontaktovala jsem jí po polovině těhotenství, začala navštěvovat její poradnu, s mužem pak i její přípravný kurz. S blížícím se porodem jsem začala mít především obavy, aby měla Ivana v době mého porodu čas. Nejdřív byla na dovolené, pak se chystala na konferenci, vedla kurzy, poradnu, pečovala o další ženy, prostě měla toho opravdu hodně na práci. Měla jsem štěstí, v předvečer té konference.

Porod je hodně ženská záležitost, každá žena musí porodit sama. Proto je tak důležitá podpora, které se jí při porodu dostane. Pro mne byl zcela zásadní pocit bezpečí a důvěry, který člověku umožňuje se plně ponořit do porodního procesu a minimalizace vnějších zásahů všelikého druhu. Domácí prostředí a přítomnost zkušené porodní asistentky toto zcela splňovalo. Ivana byla v dosahu, ale nezasahovala, její podpora přišla vždy v pravou chvíli a pravou formou. Nechtěla bych rodit bez přítomnosti zkušené porodní báby, důvěra v její profesionalitu mi umožnila odevzdat se samotnému porodnímu procesu. Ten tak mohl nerušeně přirozeně plynout. I poporodní péče, kdy nás doma Ivana několikrát navštívila, aby se optala a zkontrolovala, jak se nám všem daří, byla pro mě velmi příjemnou službou.

Poporodní euforie mi vydržela dlouho. Mnoho lidí si vyslechlo můj nadšený příběh o okouzlení z přirozenosti lidského těla a moje slova, že porod můžu jako zážitek jen doporučit. Nejde jen o proces samotný, ale i to, že jsem se nemusela ani na chvíli vzdálit od svého dítěte, opustit svůj domov, můj muž byl nablízku, ale zároveň mě mohl zanechat v klidu samotnou, nemusela jsem se vzdát intimity, nikdo se mě nijak nedotýkal, nekorigoval mé projevy. Mám dojem, že pro ženy z generace našich maminek je můj příběh příběhem z jiného světa, bohužel ale i pro mnoho mých vrstevnic. Hodně mě mrzí, když vidím, jak informované a zodpovědné ženy jsou nuceny bojovat v porodnici s molochem systému, místo aby měly klid na svůj porod. Osobně je velmi obdivuji za jejich odvahu tento boj vést a upřímně nevím, kdy bych při svém porodu měla na něco podobného síly a čas. A přitom v jiné porodnici se dostane ženám dobré podpory při porodu bez zbytečných intervencí, vše tedy očividně závisí na přístupu konkrétních zdravotníků.

Děkuji za svůj porod a děkuji Ivaně, že u něho byla. Často si při pohledu na dceru na ty společné chvíle vzpomenu a stále stejně mě tato vzpomínka dojímá a rozradostňuje. Přála bych každé ženě, aby mohla svůj porod prožít tam, kde si bude přát, kde se bude cítit bezpečně a v klidu a kde do porodního procesu nebude nikdo zbytečně zasahovat. Přeji si, aby si každá žena u nás mohla svobodně zvolit péči v těhotenství, při porodu a po něm podobně jako v mnoha státech západní Evropy, a aby byl porod vždy respektován ve své přirozenosti. Doufám, že kvalita českého porodnictví přestane mít číselnou podobu, ale bude spíše množstvím pozitivních porodních příběhů o tom, jak lze porod prožít a ne jen tzv. přežít. Ivana pro to udělala a dělá mnoho a za to jí moc děkuji. Její ochota, zapálenost pro věc, individuální a lidský přístup mě nepřestávají fascinovat. Ráda bych jí i touto cestou vyjádřila osobní podporu a pevně doufám, že se ke své práci bude moci plnohodnotně vrátit, a to co nejdříve! Podporu chci vyjádřit i všem porodním asistentkám, které chtějí svou práci naplno vykonávat, ať už v porodnicích, porodních domech či v domácím prostředí.

Jana Kubcová s manželem Janem a dcerou Alžbětou