S paní Königsmarkovou jsem se setkala pouze prostřednictvím její úžasné knihy „Hovory s porodní bábou“, když jsem čekala druhého syna.

První těhotenství bylo naprosto bezproblémové, měla jsem pocit euforie jen z faktu, že jsem těhotná a připadala jsem si ohromě důležitá. Chystala jsem se rodit v Centru aktivního porodu na Bulovce, chodila jsem na předporodní kurz a se zvědavostí jsem očekávala, jaký bude porod. Centrum bylo bez varování zrušeno měsíc před termínem porodu a porod byl velikým smutným překvapením. Byl nekonečně dlouhý, bolestivý a velmi vyčerpávající a to jak pro mne, tak pro mého syna, který se narodil s Apgar skore 2-8-9. Občas mne napadá, jestli by to tak zlé bylo i v jiné porodnici, s jinými porodními asistentkami, ale to už se nikdy nedozvím.

Před druhým porodem jsem už žádné knihy nečetla, kromě té výše zmiňované a na těhotenskou euforii nezbýval čas. Těhotenství bylo také bezproblémové. Knihu paní Königsmarkové jsem si půjčila od kamarádky a při jejím čtení jsem měla pocit, jako kdyby mě hladila laskavá paní. Po přečtení jsem knihou ještě několikrát listovala a vůbec se mi nechtělo ji vracet. V duchu jsem si přála rodit s paní Königsmarkovou, i když jsem věděla, že to není možné hned z několika důvodů. Také jsem hodně přemýšlela o tom, jestli by můj první porod probíhal stejně, kdybych měla u sebe někoho takového jako je paní Königsmarková.

Termín druhého porodu vycházel zhruba v polovině července. Manžel už několik týdnů dopředu avizoval, že 14. července bude školit na Kladně, takže tenhle den se rodit nemůže. Ale zrovna tenhle den si Vojtíšek vybral. Ráno v půl šesté mě probudily první stahy. Po zkušenostech z prvního porodu jsem manžela na Kladno poslala s lehkým srdcem a s vědomím, že to bude trvat ještě dlouho. Dopoledne jsem ještě došla nakoupit a uvařila oběd. Na jídlo jsem už ale neměla vůbec chuť. Čím dál častější stahy jsem moc neřešila. Po poledni mi ještě spediční firma dovezla 14 kg sladu. Běžně mi slad předávají dole u výtahu, vzhledem k mému stavu jsem pána požádala o donesení až do bytu. Neprotestoval.

Kolem druhé hodiny už jsem měla stahy opravdu silné, a když jsem si uvědomila, že nepřejdu napříč naším třípokojovým bytem, aniž bych nemusela zastavit a počkat až přejde stah, napsala jsem manželovi SMS s dotazem, jestli ještě školí. Obratem odepsal, že ano a optal se, má-li to ukončit. Odpověděla jsem, že asi ano. Za chvilku přišla SMS : „Končím školení, jdu na autobus.“ Manžel dojel autobusem a metrem domů kolem 15:30. Jen vzal tašku a jeli jsme do porodnice. Během půl hodiny po příjezdu byl Vojtíšek na mém břiše. Nemohla jsem uvěřit, že už je porod za mnou a několikrát jsem opakovala, že kdybych věděla, že další porod bude také takový, klidně budu rodit ještě jednou.

Dneska mám často pocit, jakoby se na synech odrážel způsob jejich příchodu na svět: první syn je divoký, vznětlivý a těžko se s ním vychází, druhý syn je kliďas a pohodář.

Kateřina Hrazdirová