Porod. To slovo ve mně vyvolává vzpomínky a silné emoce. Rodila jsem dvakrát, zatím…

Poprvé jsem otěhotněla téměř okamžitě, s odstupem času mohu říci, že jsem byla zaskočena (spousta kamarádek měla s otěhotněním problémy) a vlastně jsem ani nepřemýšlela o možnosti rodit jinde, než v porodnici, uvažovala jsem o porodu do vody, ale v průběhu prenatální péče se v rámci testů zjistilo, že vzhledem ke špatnému umístění placenty budu rodit císařským řezem. Další „komplikací“ byla těhotenská cukrovka, takže pravidelné odběry krve a nařízená dieta. Ke konci těhotenství se miminko i placenta dohodli a zaujali každý správnou pozici a nebyl důvod pro císařský řez.

Přišel termín porodu a nic, obden na monitor do porodnice, vše v pořádku. Osm dní po termínu mne paní doktorka, která ten den měla službu, poslala na ultrazvuk, kvůli váhovému odhadu. Miminko bylo „odhadnuto“ jako velké a za dva dny jsem měla nastoupit v 8 hodin ráno na císařský řez.  V noci před nástupem do porodnice jsem začala cítit pravidelné bolesti, ihned po 10 minutách, za hodinku po 8, dala jsem si teplou vanu, za další 2 hodiny jsme jeli do porodnice., bolesti více než hodinu po 4 minutách. V porodnici nás přijali, vyšetřili, řekli, že rodím, a že když už se to rozběhlo, tak to zkusíme přirozenou cestou. Narodila se nám krásná a zdravá holčička Andrejka, váha 4160 g. Na přístup lékaře ani porodní asistentky si nemohu stěžovat, vše bylo nové, běželo to nějak mimo mne, důležité bylo, že Andrejka byla zdravé miminko.

Druhý porod – stejná nemocnice, jiná porodní asistentka. Ležím na posteli, na břiše pásy, monitor zaznamenává porodní stahy… Cítím velkou intenzitu, mám pocit, že budu brzo rodit, zvoním na porodní asistentku. Ta zkontroluje monitor a konstatuje, že nemohu mít takové bolesti a odchází. Po chvíli opět zvoním a požaduji sundání pásů, nechci ležet, chci chodit, chci se hýbat.  Porodní asistentka mi neochotně sundá pásy a oznámí, že až budu mít bolesti po pěti minutách, ať se přijdu nechat vyšetřit. Jdu do koupelny a tam kopu do balonu – je to beznaděj, že mi nevěří, je to vztek, je to nepochopení, je to bolest, je to zklamání, že svoji bolest prožívám víc, než se ode mne očekává?

Bolesti jsou již skoro nepřetržité, jdu na ošetřovnu a doslova si vynucuji vyšetření, nikdo mi nepomůže na křeslo, stále prodýchávám stahy, už se přestávám kontrolovat. Asistentka mne vyšetřuje a konstatuje, že rodím, že jdeme na porodní sál. Lehám si na lůžko a rodím, manžel se nestačí divit, jak je vše rychlé, během 10 ti minut se nám narodila druhá dcera Barbora.

Ivana Königsmarková – porodní asistentka. Vlastně jsem se o ní začala zajímat díky kolegyni z práce a jejím příspěvkům na FB (Veroniko Svobodová, díky). Najednou zjišťuji, že je jiná cesta.  Nevím, jestli je lepší, horší, ale čím víc o ní zjišťuji, tím víc ji věřím, je mi blízká. Porod je totiž o důvěře – v sebe sama, v prostředí a v lidi, kteří jsou v tu chvíli kolem vás.

Zdenka Prokopcová