Je přirozená dýchat, vylučovat, hýbat se, ale také rodit. Tak proč je porod takovým strašákem, jehož se ženy bojí a pro některé je jen „nutným zlem“? Nějakou takovou otázku jsem si v sobě nesla téměř od dětství.

Můj starší bratr se narodil s „pomocí“ zásahů lékařů, kteří mu tím rozhodli o celém následujícím životě. Přidušen při indukovaném porodu, dlouhé dny pak bez maminky v inkubátoru… a budoucnost orazítkovaná stigmatem, že je od porodu narušený… Přispěl do statistik sledujících vztah mezi způsobem porodu, pobytem v inkubátoru a pozdějšími projevy různých „dys“, autismu, schizofrenie…

Já jsem se prý naštěstí narodila „normálně“. I navzdory tomu maminka dodnes nechce mluvit o mém porodu. Jen párkrát se svěřila, že můj porod pro ni byl natolik traumatický, že už žádné další dítě mít nikdy nechtěla (a tak to i bylo).

Až v dospělosti mi došlo, že i já si nesu určité stigma z mého narození. Naštěstí jen takové, které se dá odstranit tím, že si své porodní trauma uvědomím, znovu prožiji a vyrovnám se s ním.  Díky Bohu se mi to podařilo. Dlouhou dobu jsem však o svém porodním traumatu nevěděla a snažila se odhalit „jen“ to, proč jsou porody prezentovány jako hrozné a bolestivé zkušenosti žen a proč mi tuto zkušenost jak přímo, tak nepřímo tolik žen potvrdilo.

Začala jsem číst veškeré texty ohledně těhotenství a porodů, které se mi dostaly pod ruku. Lékařské knihy o gynekologii a porodnictví, 100 let starou knihu pro nastávající maminky (které rodily doma s porodní babičkou), knihy z doby komunismu pro nastávající rodiče. Vedle toho současné knihy (některé vlastně i  20-30 let staré, ale stále aktuální) o přirozeném rození dětí (Ivana Königsmarková, Michel Odent,  Frederick Leboyer, Janet Balaskasová, Zuzana Štromerová, Michaela Mrowetz, …). Zvláštní, jak stály určité zdroje informací v opozici.

Byl to u mě několikaletý vývoj, než jsem pochopila a uvěřila, že porod je nádherný přirozený proces, kterým se nemusíme děsit, stejně jako se neděsíme toho, zda v noci nepřestaneme dýchat, až usneme. Úžasné zjištění! Tělo matky i miminko ví, jak se při porodu nejlépe zařídit a lékaři stojí v záloze, aby jim pomohli při případných nesnázích.

Proč ale stále tolik žen i dětí odchází z porodnice s újmou jak na těle, tak na duši?

Hledala jsem, kde se dalo, abych našla porodní asistentky, matky, lékaře,…  kteří mají zkušenost s přirozeným porodem.  Byla jsem zklamaná z informací, kterých se mi zpočátku dostalo. „Porod je vysoce riziková záležitost. Ještě, že dnes máme porodnice vybavené technikou a profesionály, aby se zabránilo komplikacím, kvůli kterým ženy dříve umíraly. Porod doma je velký hazard a ženy už nevydrží tolik, co dřív. Často nutně potřebují lékařskou pomoc.“ (vyjádření kamaráda gynekologa) „Můj porod byl vcelku přirozený, rychlý a v pohodě.  Sestřička mi ale v závěru musela „skočit“ na břicho. Tím malého zachránila před přidušením.“ (sdělení údajně přirozeně rodící ženy) …

Až na internetu se mi podařilo najít příběhy o přirozených porodech a obrovskou naději k návratu přirozeného porodnictví v ČR (jak v porodnici, porodním domě, tak doma) mi dala právě Ivana svou knihou a jejími reakcemi v různých rozhovorech na internetu či v novinách.

Vidina mateřství byla ještě daleko přede mnou, ale já se Ivaně rozhodla napsat email, protože bych moc ráda využila její pomoci, až budu těhotná, při porodu a po něm. Obratem mi odepsala, že mi moc ráda vyjde vstříc a ať se ozvu, až přijde čas. Spadl mi kámen ze srdce. Po těch všech mých rozhovorech s kamarádkami asistentkami, lékaři a maminkami, kteří nechápali mou představu o přirozeném porodu mi najednou přišla odpověď ve smyslu: „Jasně, rozumím, respektuji, podpořím, pomohu.“

Hned bylo mé těšení se na miminko větší a má představa brzkého těhotenství bližší.

„Než otěhotním, tak se v ČR situace jistě zlepší a než porodím, budou mít asistentky mnohem větší kompetence a legislativní podporu.“

Bohužel tomu bylo naopak a mně jen spadla čelist, když jsem se dozvěděla o soudním stíhání Ivany a o těch všech medializovaných útocích proti ní a tím i proti všem, kteří by snad chtěli přirozeně rodit doma. Bylo mi z toho moc smutno. Na druhou stranu mi už od počátku této kauzy svitla naděje, že společnost se začne o porody více zajímat a situace se zlepší. Věřím tomu. Přes všechny vlny křivd a nerespektu nejen vůči Ivaně věřím, že nás čeká doba, kdy se my ženy budeme celé těhotenství těšit na porod podle naší volby, která bude okolím respektována jako volba svéprávné informované ženy, která chce pro své dítě i sebe to nejlepší. A když při porodu bude nutné přistoupit k zásahům lékařů, aby byly opravdovou pomocí a lékaři tak získávali stále větší zasloužený respekt a důvěru.

Už několik měsíců nosím pod srdcem miminko a těším se, že přijde na svět s podporou někoho tak lidského a profesionálního, jako je Ivana.

Ivano, děkuji Vám za Vaši odvahu bojovat za životy druhých a zanechávat na nich otisk lásky, přijetí, respektu a něhy.
Kateřina