Rodila jsem už dávno, s Ivanou jsem se nikdy nesetkala. Škoda. Možná jsem se mohla dostat blíž k přirozenému porodu, kdybych tenkrát byla měla možnost s ní svoje otázky konzultovat nebo dokonce být v její péči – nebo bych od ní možná dostala dobré vysvětlení, proč to či ono bylo potřeba; jí bych to věřila. Svoje příběhy jsem zveřejnila už dříve jinde, ale mohu-li je nyní věnovat i Ivaně, udělám to ráda – chci ji podpořit, protože umožňuje ženám dělat co, co umějí a chtějí, tak jak to umějí a chtějí, umožňuje jim být samy sebou. Přeji své dceři, aby jednou mohla rodit v systému, kde bude respektována, přeji to všem ostatním ženám, a vlastně přeji každému, aby byl respektován vždy a všude, dokonce i v péči zdravotníků. A Ivana pomáhá tomu, aby se ženám respektu dostávalo, za což jí patří můj dík.

Jorga Cidlinská
Celý příběh byl původně publikován na http://www.rodina.cz/clanek2931.htm

Když jsem čekala prvního synka, dozvěděla jsem se poměrně záhy, že kvůli špatným očím (měla jsem 6,5 dioptrie na dálku) možná bude nutný císařský řez.

Absolvovala jsem tedy oční vyšetření a pan doktor mně řekl, že je všechno v nejlepším pořádku, že kromě krátkozrakosti mým očím vůbec nic není. Vysvětlil mně, že dříve skutečně panovala taková praxe, že se od určité velikosti vady výše císařský řez ordinoval automaticky, ale že se to ukázalo jako nerozumné a už se to nedělá.

Byla jsem maximálně spokojena a oddechla jsem si – chtěla jsem být normální zdravou matkou, ne pacientkou po operaci (koneckonců ani pacientkou před operací ne). Jenže ouha! Paní doktorka si přečetla vyjádření očního lékaře, zamračila se a pravila: „Tady je jenom doporučení, tady chybí nález! Každá lékařská zpráva musí obsahovat i nález, a tato ho neobsahuje, to je odfláknutá lékařská zpráva! A když je odfláknutá zpráva, jak můžu vědět, že nebylo odfláknuté i vyšetření? Tohohle pana doktora neznám… lepší bude, když si zajdeš na oční ještě tady u nás v nemocnici.“

A tak jsem se dostala do rukou skutečnému odborníkovi. Potvrdil názor předchozího lékaře, že oči jsou prakticky v pořádku (samozřejmě kromě krátkozrakosti) a bác! – naordinoval operativní vedení porodu. Riziko, že by se při normálním porodu něco stalo, je prý minimální, a pokud už by náhodou k něčemu došlo (mohla by se odchlípnout sítnice), s největší pravděpodobností by se to zase dalo napravit, ale on „se musí posichrovat“. Byla to docela studená sprcha – po předchozím vyšetření jsem si byla prakticky jistá, že mě nikdo „krájet“ nebude, a teď najednou…

Přiznám se, že jsem „ukecávala“, co mně síly stačily. Napřed toho očaře – marně – posléze i gynekoložku. Ta byla vstřícnější, přání rodičky brala jako důležitý prvek ve hře, ale nakonec její doporučení znělo – operovat. Bylo v tom totiž ještě více důvodů – mám po úraze vyoperovanou slezinu a následkem toho trošku horší srážlivost krve (v běžném životě se mně to nijak neprojevuje, ani jsem o tom nevěděla, dokud to nezjistili na hematologii), kromě toho jsem vždycky měla mizernou (pokud vůbec nějakou) hormonální rovnováhu, léčila jsem se kvůli sterilitě, moje těhotenství vůbec nebylo samozřejmé, a také moje děloha je výrazně menší, než by měla být – poslední dvě skutečnosti by prý mohly zavinit, že bych měla nekoordinované a tudíž neúčinné stahy, děťátko bych nevypuzovala, ale jenom mačkala, až bych ho možná i umačkala (nebo by se asi spíš udusilo). Paní doktorka řekla, že žádný z těchto důvodů jednotlivě by za indikaci k císařskému řezu nepovažovala, ale všechny tři dohromady už se jí zdály moc. Ty oči ale považovala za hlavní a tak to také bylo všude napsáno – SC z indikace matky, myopia gravis matris. Dala mně sice možnost odmítnout, ale vzhledem k tomu, že mě léčila osm let a možná, že jen díky ní jsem vůbec otěhotněla, neměla jsem chuť jí tímto způsobem vyjádřit nedůvěru. Špatné rozhodnutí? Nevím, ale i po všech zkušenostech, které jsem mezitím nasbírala, bych se asi rozhodla stejně.

Takže jsem se aspoň snažila co nejlépe se domluvit na podrobnostech. Jen částečnou anestezii, abych o tom aspoň věděla, až se moje děťátko narodí – není problém, běžně se používá. Po porodu si ho pochovat, pohladit, přiložit k prsu – neexistuje, po operativním porodu bude potřebovat zvláštní péči a já budu stejně mít přivázané ruce, takže to nepůjde (pokud vím, tohle už se změnilo – naštěstí!). Nástup do nemocnice jenom jeden den před plánovaným datem porodu – bohužel, vnitřní předpisy nemocnice vyžadují příjem dva dny před operací, „aby se pacient zklidnil“; že já tam spíš zešílím, než bych se zklidnila, to nikoho nezajímá. Manžel půjde se mnou – „Když mně slíbíš, že neomdlí…“ „Slibuju, neomdlí!“ „Tak ať klidně přijde.“ Po porodu dítě se mnou na pokoji – nelze, oba budeme na JIP-ce, on na novorozenecké, já na normální. A tak dále. Největší výhrou byla manželova přítomnost, v té době (1996) to zdaleka nebylo běžné, aby si pustili laika na operační sál. Ale jinak… nic moc.

A pak přišel ten den. Ve středu, dva dny před plánovaným porodem, jedeme do nemocnice. Připadám si, jako bych jela na porážku, a brečím. Jako ostatně už několik dní a týdnů před tím. Pochopení ze strany lidí v mém okolí je takřka nulové: „Buď ráda, víš, co to je, takovej porod?! Ani o tom nebudeš vědět, to máš lepší, co bych já za to byla dala!“ „Buď ráda, že máš vůbec nějaký dítě, a nehledej problém v tom, jak se narodí!“ „Bude to lepší i pro něho, dovedeš si představit, jak tomu dítěti musí být, když se má cpát takovým úzkým tunelem na svět? Tomu se říká porodní trauma!“ A tak dále, a tak podobně. Jediný, kdo trochu toho pochopení má, je manžel, ale i na toho už toho začíná být moc a dochází mu se mnou a mým věčným nářkem trpělivost. Cítím se jako typická šťastná matka „v naději“.

Nezlepší se to ani po příjmu. Přicházím na pokoj ke dvěma rizikově těhotným maminkám, které už v nemocnici tráví několik dlouhých týdnů a mají strach o zdraví svých miminek a udržení těhotenství. Moje starosti jsou vůči těm jejich vážně malicherné a je mně trapně, když se mě snaží utěšovat. Ale zase na druhé straně… pro mě to skutečně je vážný problém, i když uznávám, že ty jejich jsou větší. Skoro se na ten porod začínám těšit – ať už je to, proboha, za mnou!

Pořád mně to ovšem vrtalo v hlavě, před porodem hlavně z toho mého hlediska: budu v nemocnici o několik dní déle než při normálním porodu; budu věcí, předmětem, se kterým se manipuluje; přijdu o zážitek z porodu. Navíc jsem si vyčítala, že jsou pro mě důležitější tyhle moje starosti, než to, co to bude znamenat pro děťátko. Život nestál za nic.

Světélko na konci tunelu se objevilo, když mně sestřička přinesla polévku k obědu: „Tak, paní, to je vaše poslední jídlo. Paní doktorka si bere na pátek dovolenou, takže vás vezme už zítra. Už nic nejezte a od půlnoci pak ani nepijte.“ Dodnes nevím, jestli se mě paní doktorce zželelo, nebo jestli opravdu na poslední chvíli změnila plány, jisté ale je, že mně tím ušetřila spoustu trápení. „Radostná událost“ se opět o kousek přiblížila.

Zajímavá byla návštěva anestezioložky, která mně přišla „dát vybrat“ druh anestézie, a to přibližně těmito slovy: „Můžete mít celkovou narkózu, to vám nedoporučuji, protože působí i na dítě, nebo epidurál, také nedoporučuji, protože byste sice necítila bolest, ale tahy a tlaky ano a mohla byste se hýbat, třeba by vám to bylo nepříjemné a omylem byste se nám hnula, anebo spinální anestezii, ta by byla nejlepší. Tak co si vyberete?“ Teprve mnohem později jsem se dozvěděla, že při spinální anestezii bývá více komplikací než při epidurální, že jsou po ní častější a horší bolesti hlavy… možná bych si ji stejně byla vybrala, těžko říct, ale asi jsme si o tom měly více a hlouběji promluvit. Nestalo se a já jsem si (kupodivu) vybrala „spinál“.

Samotný porod nebyl nijak nesnesitelný. Ale že by byl hezký, to tedy také ne. Já jsem s tím neměla mnoho společného, mohla jsem to tak nanejvýš pozorovat, nebo spíš poslouchat. Synka mně ukázali až umytého a zabaleného, a ačkoli všichni na sále několikrát slyšeli paní doktorku opakovat, že důvodem operativního vedení porodu je moje krátkozrakost, ukázali mně Darka asi z metrové vzdálenosti. Jelikož jsem bez brýlí v té době byla schopna zaostřit asi tak na 15 cm před sebe, stěží jsem poznala, že mně ukazují dítě, natož abych rozeznala jaké. Naštěstí s ním byl manžel od chvíle, kdy ho vytáhli – šel s ním na první ošetření, koupání a vážení… mohlo to být horší.

Po porodu jsem musela ležet 8 hodin na zádech (kvůli použité anestezii), což mělo zabránit bolestem hlavy. Nezabránilo. Zato zmíněné bolesti mně bránily takřka ve všem kromě ležení, bylo to příšerné. Ale byly i horší věci.

Sestřičky z JIP-ky přemluvily dětskou sestru, aby mně synka přinesla ukázat. Vůbec se jí nechtělo, a když už se dostavila, zůstala stát ve dveřích, zvedla ten bílý balíček, který měla v náručí, zavolala: „Tak to je váš Darek!“ a chystala se zmizet. Po velkém přemlouvání ze strany mé i sester z JIP-ky mně ho přinesla až do postele, ale nechápala, proč ho chci. „Abychom se na sebe mohli dívat“, řekla jsem jí naivně. „Stejně vás nevidí, je slepej!“ Docela ve mně hrklo – nikdo mně neříkal nic o tom, že by snad moje děťátko nebylo v naprostém pořádku! „Všichni novorozenci jsou slepí“, objasnila pak tato odbornice, „a dejte mně ho, mám práci na oddělení“. Ještě jsem se chtěla ujistit, že dbají toho, co jsem jim napsala před porodem do jakéhosi dotazníku – že totiž jsem alergická na kravské mléko, a synek by tudíž neměl dostat běžnou kojeneckou stravu: „Čím ho krmíte?“ „Nutrilonem.“ „Ale to je kravské mléko!“ „Ne, maminko, to je kojenecké mléko.“ „Ale dělá se z kravského.“ „Ne, dělá se z prášku!“ Na to jsem vážně neměla protiargument, takže jsem jenom řekla, že si přeji, aby ho krmily odstříkaným mateřským, a doufala, že se té slečně uráčí se podle toho skutečně řídit.

Příští dětská sestra, se kterou jsem měla tu čest, byla pravým opakem té první – velice ochotně mně vysvětlila, že můžu pro synka odstříkat svoje mléko, přesněji mlezivo, a že vůbec nevadí, že je ho málo, že je to tak správně. Pokud se mně ho podaří dát dohromady alespoň 10 ml, mám jí po sestrách z JIP-ky lahvičku poslat na novorozenecké, a ona ho Darkovi osobně dá. Hodinu jsem se „dojila“ a těch 10 ml se mně nashromáždit opravdu povedlo. Bohužel měly právě službu jediné dvě nepříjemné sestry, které se na JIP-ce vůbec vyskytovaly, všechny ostatní byly k nezaplacení, ale tyhle mně vysvětlily, že 10 ml je málo, kvůli 10 ml nebudou zvedat telefon, pro takovou kapičku si žádná sestra z novorozeneckého nepřijde, to bylo myšleno tak, že si mám podporovat tvorbu mléka, ne že kvůli tomu někdo bude běhat po nemocnici nahoru dolů, nezkusí to, nezavolají tam, nemá to smysl, a vůbec: „Vylijte to a běžte si lehnout, příliš se unavujete.“

Druhý den ráno sestřičky, už zase milé, volaly na novorozenecké, ať mně synka přinesou, že ho zkusím přiložit k prsu. Po několika hodinách se skutečně objevila sestra se známým bílým balíčkem: „Tak si to zkuste, no, ale on jíst nebude, je nakrmenej!“ Dovedla i mně i zdůvodnit, jak je to možné, že mně ho na kojení nese napitého: „Krmilo se v devět.“ Žádné velké úspěchy jsem kupodivu se svými pokusy nesklidila. Po pravdě řečeno, byla to katastrofa – oba jsme brečeli a nic z toho. Sestra chvíli pobaveně přihlížela, pak mně ho sebrala a odnesla, že „má práci“. A bylo.

Doufala jsem, že už půjdu na šestinedělí, žádné komplikace jsem neměla, takže to vizita dovolila, ale na poporodním mě odmítli s tím, že nemají místo. Jak jsem zjistila druhý den, místa měli nejméně čtyři, maminky byly na pokojích po jedné a vadilo jim to, bály se odejít do sprchy nebo do jídelny a nechat děti samotné… ale nakonec jsem se tam, dva dny po porodu, přece jenom dostala. Moje plány, že si Darka hned vezmu k sobě, ztroskotaly. Nemohla jsem si ani pořádně sednout, hlava mně třeštila a viděla jsem jiskřičky, léky, které bylo možno dát kojící matce, nezabíraly. Na novorozenecké jsem nesměla, protože jsem z rány měla vyvedené drény (nevím, jak to s návštěvami u dětí souviselo), takže mně synka nosily na kojení sestry. Přinesly, položily a zmizely, musely se „věnovat maminkám, které si za svými dětmi aspoň dojdou těch pár kroků na novorozenecké“. Za půl hodiny se vrátily: „Jedl? Ne? No jo, byl nakrmenej. Proč? Protože řval. No, co si myslíte, my vám ho nebudeme nosit extra, kojí se po třech hodinách.“

Nakonec se opět objevila jedna dobrá víla, která si s námi dala tu práci a kojení nás naučila. Další dobrou vílou byla paní doktorka, která se už nemohla dívat, jak mě ta hlava trápí, a osobně se zeptala anesteziologů, co se s tím dá dělat. „Silné sladké kafe“, zněla odpověď, paní doktorka ho přikázala uvařit a život byl zase krásný! Darek se stěhoval ke mně a rázem byly problémy úplně jiné, jako například že moc pije a podobně. Zkrátka idyla. A když mně nakonec omylem vytáhli stehy o den dříve, takže jsem taky mohla o den dříve odejít, začínalo to všechno vypadat lépe a radostněji.

Trápilo mě ovšem to, co všechno nám ten operativní porod vzal. Tentokrát jsem myslela hlavně na synka. Když jsem ho tak viděla spát v postýlce nebo sát mléko, přišlo mně ho strašně líto – narodit se zničehonic, bez jakéhokoli varování (normální porod totiž vůbec nezačal, on si hověl u mě v břiše, najednou světla, a už ho tahali – jak králíka z klobouku), a ocitnout se úplně sám v mřížované postýlce, bez maminky, bez lidského tepla a bez „jeho“ mléka… Navíc pak doma vždycky, když plakal, jsem se musela rozmýšlet – pochovat, nebo se šetřit? Dlouho jsem se tím zaobírala a pro příště jsem byla rozhodnutá to zkusit jinak – i když jsme to nakonec všechno dobře zvládli, ten začátek mohl být lepší.