Potřetí se mně podařilo otěhotnět nečekaně brzy, bez jakýchkoli nervů, což pro mě bylo novým a zcela úžasným zážitkem. Navíc jsem doufala, že budu ušetřena i úzkosti ohledně porodu – už přece bylo dávno jasné, že i s těma svýma očima můžu rodit vaginálně, že bez úhony mohu přivést na svět i velké dítě, a navíc jsem tentokrát měla datum porodu určeno podle data početí, takže jsem si nemusela dělat starosti ani s vyvoláváním. Vypadalo to skvěle, a to až do chvíle, kdy mě moje gynekoložka předala ke sledování na porodní sál („Všechny maminky předávám ve 36. týdnu, protože tady nemám monitor.“). Překročením prahu nemocnice se ze mě – původně zcela zdravé a plně funkční ženské – stala pacientka.

Zjistilo se, že vyjádření mého očního lékaře k vedení porodu nestačí, je třeba mít ještě papír od „někoho z kliniky“, protože „není doktor jako doktor“. Jako bych to už někdy slyšela! Když jsem namítala, že před dvěma lety v téže porodnici (na Obilním trhu) nic takového nepotřebovali, dozvěděla jsem se, že se změnily zvyklosti, a teď už to potřebují. „To víte paní, vám se pak za 15 let zhorší oči a zažalujete nás – my se taky musíme pojistit!“ A pak že se to všechno dělá pro dobro pacienta!

A tím to nekončilo. Když si v průkazce všimli, kolik Alan při narození vážil, hned mě hnali na ultrazvuk, protože „kdyby to miminko bylo moc velké, tak bychom ten porod vyvolali nejpozději v termínu, protože kdyby nám moc vyrostlo, tak byste pak musela moc tlačit a ty vaše oči… No, a nebo bychom taky mohli odlehčit druhou dobu porodní, to bychom vám pomohli kleštěmi nebo vakuumextraktorem, abyste nemusela tolik tlačit…“ Krve by se ve mně nedořezal – už zase se jim nezdám dost dobrá na to, abych své dítě prostě porodila?! Už zase se budu nervovat, jestli se mně podaří vyváznout k mé alespoň částečné spokojenosti?! Jednu chvíli jsem toho měla skutečně plné zuby a vydávala jsem různá neuvážená prohlášení, jako např. že asi porodím potajmu na záchodě, aby se to pokud možno nikdo nedozvěděl, nebo že do porodnice dorazím až s hlavičkou mezi nohama, aby už nikdo neměl čas na mě ani sáhnout. Kdybych byla věděla…

Papír od očaře jsem nakonec získala velmi elegantně – nechala jsem si od toho svého doporučit, na koho se mám ve fakultní nemocnici obrátit, abych získala vyjádření shodné s tím jeho. Trik se podařil, dotyčný pan doktor je navíc přímo odborník na sítnici, takže jeho rozhodnutí je skutečně nenapadnutelné. S velikostí miminka se to vyřešilo samo – naměřili zcela průměrné hodnoty. Takže už nezbývalo, než čekat.

A skutečně jednou takhle v sobotu pozdě odpoledne nebo k večeru mně začaly bolesti. Už jsem věděla, že „to je ono“, ačkoli jsem vůbec nebyla schopná odhadnout, za kolik dní či týdnů se dopracuji až na samotný konec, kolikrát se to mezitím zastaví a znovu rozběhne… bylo to prostě tady. Kontrakce nepravidelné, po 20-60 minutách, nepříliš silné (měřítkem pro mě je, že se při nich dalo ležet, necítila jsem neodolatelnou potřebu chodit, chodit, chodit). Dokonce se daly i zaspat, když jsem si počkala na ten delší interval a stihla usnout mezi nimi. Nepřestávaly, ale neměnily se.

První zpestření přišlo až v neděli večer, když jsme se s manželem chystali jít spát – oba kluci se dali do zvracení. Takže začal kolotoč – doprovodit Darka do koupelny, převléknout mu postel, odnést Alana do koupelny, převléknout mu postýlku, vymáchat pozvracené prádlo, doprovodit Darka do koupelny, převléknout mu postel… Ten zápach na urychlení porodu zabírá skvěle, mohu doporučit :-). Do postele jsem se dostala někdy kolem jedné, tou dobou jsem už měla vyprané dvě dávky pozvraceného prádla, bolesti sílily, ale ještě jsem usnula.

Asi o půl třetí jsem už spát nemohla. Interval 2-8 minut, pravidelnost veškerá žádná, ale při kontrakci už jsem ležet nedokázala. Vydala jsem se na procházku po pokoji, zatímco manžel spal a čas od času vyskakoval a podával mísy a misky do různých postelí a postýlek. Kolem šesté ráno to s Darkem vzdali – spát prostě nemohl ani jeden z nich, takže přišli za mnou do pokoje. Alan už na tom byl líp a spal. Vždycky jsem říkala, že jeden z důvodů, proč bych rozhodně nechtěla rodit doma, je ten, že by mně bylo velmi nepříjemné, aby mně u toho viděly děti a maminka, která by je hlídala, takže Darek, který ležel na posteli, dávil žaludeční šťávy, naříkal, že je mu strašně zle, a ptal se, co mám s nohou, že tak divně chodím, to bylo opravdu to, co jsem potřebovala.

Trošku problém byl v tom, že jsem nedokázala říct, jestli se to zastaví nebo ne – nic se nijak neměnilo, jenže to u Alana tenkrát o dva roky dříve taky ne, prostě se to najednou nad ránem „vypnulo“. Asi tak v sedm jsem si řekla, že už není „nad ránem“ a že tím pádem to už nepřestane. Jenže Darek nevypadal dobře – evidentně potřeboval doktora. Což o to, manžel ho tam mohl zavézt, ale já jsem si nedovedla představit, že se budu starat o Alana, na to jsem se opravdu necítila. Takže jsme povolali maminku – ano, přesně tu, kterou bych u porodu ani za nic nechtěla :-). Však z toho má, chudák trauma… ale nepředbíhejme.

Maminka přijela a v 9:00 manžel s Darkem vyrazili k paní doktorce. Jezdíme k ní dost daleko, takže si na to vzali auto. Maminka na mě třeštila oči a přemlouvala mě, ať proboha zavolám tatínka a nechám se urychleně odvézt do porodnice. Jelikož jsem vůbec neuvažovala o možnosti, že bych vyrazila bez manžela, tuto variantu jsem zamítla, ale abych maminku aspoň trochu uklidnila, chtěla jsem zavolat manželovi na mobil a „popohnat“ ho. Když jsem sahala po tom svém, narazila jsem na jeho vybitý telefon uložený pěkně na poličce… tak jsem aspoň zavolala paní doktorce a poprosila ji, ať je vezme přednostně. Víc už se asi opravdu udělat nedalo.

Maminka s Alanem k mé velké radosti brzy odešli do dětského pokoje a nechali mě, ať si poradím, jak umím. Kolem desáté se mně začalo podezřele „chtít na velkou“. Jako zkušená matka téměř tří dětí jsem nebyla schopná přijít na to, jaký fyziologický děj to signalizuje – je to druhá doba porodní nebo na ten záchod prostě mám jít? Netroufla jsem si to zkusit, ale rozhodla jsem se, že si aspoň dochystám do tašky takové ty věci, které člověk nemže mít zabalené dopředu, protože je denně potřebuje – kartáček, pastu, hřeben… Moc mně to nešlo. Každou chvilku jsem se někde musela opřít a funět, netlačit bylo čím dál tím těžší. Skoro jsem si začínala myslet, že by nebylo rozumné o tom záchodě byť jenom uvažovat. Auto nikde, manžel nikde, tašku se balit nedařilo, začínala jsem přemítat, že si nachystám aspoň vyvařená prostěradla :-).

V 10:25 dorazili, maminka s Alanem jim vyběhla do předsíně naproti. Mírně hystericky jsem ji i s oběma dětmi vykázala do dětského pokoje, manželovi jsem vrazila do ruky seznam s pokynem „Zabal to nějak!“ a šla se oblékat. Nemohla jsem si pořádně sednout, nedařilo se mně natáhnout punčocháče, manžel vytrvale nosil jiné věci než měl nebo zapomínal, pro co vlastně šel, já jsem na něho ječela a snažila se sedět, aniž bych seděla… nakonec jsme v 10:50 vyrazili.

Po cestě jsem meditovala nad tím, jestli miminku skutečně sedím na hlavě, nebo jestli panikařím zbytečně. Při každé kontrakci jsem se zavěsila na madlo nad dveřmi, protože se mně zdálo, že tam ta hlavička snad fakt je, nebo co. Překročili jsme spoustu dopravních předpisů a doufali, že nás nechytí – tedy, manžel doufal, já jsem si toho ani nevšimla. Zaparkovali jsme na zákazu stání a pomalým krokem (moc to nešlo) vyrazili k porodnici.

Úspěšně jsme prošli vestibulem a vydali se přes dvůr. Manžel mě povzbuzoval, že už je to jen pár kroků a že už tam prakticky jsme. Když jsem se zastavila, snažil se mnou šetrně pohnout: „Nezastavuj se, pojď, pomaloučku, ale pořád, už tam skoro budeme!“ Myslím, že mou odpověď si asi oba budeme ještě dlouho pamatovat: „Voda a hlava!“ :-). Zkusila jsem udělat krok, ale s hlavičkou mezi nohama to téměř nešlo. Manžel mě nějak pomohl doklopýtat k nejbližší zdi s oknem a parapetem, opřel mě tam a vystartoval na porodní sál. Já jsem se mezitím u zdi pavilonu patologie zoufale snažila netlačit a dumala, jak budu to miminko lovit pod kabátem, když se musím oběma rukama opírat, a jak to udělat, aby mě u toho neokukovali cizí lidi (to jsou starosti, co :-)?).

Za chvilku doběhl manžel se dvěma porodními asistentkami, ty mě vzaly každá z jedné strany a vyrazili jsme – při kontrakci zastavit a netlačit, mezi kontrakcemi kolébavým krokem v předklonu a napůl nesena pomaloučku vpřed. Dopravily mě rovnou do porodního pokoje a začaly mě vyzouvat a svlékat. Další dvě jim přišly na pomoc a bleskurychle mě „oloupaly“.

Když jsem šplhala na postel, stačila jsem ještě odmítnout lehnout si nebo sednout a požádat o zvednutí horní části lůžka, abych se o ni mohla v kleče opřít. Nikdo nic nenamítal a vyhověli mě. Cítila jsem, že mně dezinfikují hráz a ohradila jsem se proti nástřihu – opět žádný problém, slíbili nestříhat. Vyzvali mě, ať při kontrakci tlačím – jejich volání: „Tlačíme, tlačíme, tlačíme!“ jsem ignorovala a zatlačila několikrát s výdechem podle svého – a najednou tam někdo plakal! Bylo právě 11:20 a nám se narodila dcera Dora.

Nestačila jsem ani nic říct a zasvorkovali pupečník – snad by se i bylo dalo domluvit, aby ho nechali dotepat, nevím, prostě nebyl čas jim něco říct. A to jsem si ještě v autě dělala starosti, že jsme zapomněli vzít s sebou porodní plán. Byla jsem celá šťastná, jak to krásně dopadlo – nikdo mně nic nevyvolával ani neurychloval, žádné kapačky a jiné zlepšováky, nenastřihli mě a nikdo ani neodlehčoval druhou dobu porodní, prostě nádhera. Sice jsem se natrhla, ale dávám za pravdu teorii, že je to příjemnější než episiotomie – hned po porodu jsem mohla sedět (i když to nebylo bůhvíco) a po týdnu už šití skoro ani nebolelo. Paráda!

Jediným kazem bylo to, že miminko po hodině opět odnesli, ačkoli nám při prohlídce porodního sálu říkali, že to není nutné – je to sice u nich běžná praxe, ale lze prý domluvit ošetření děťátka přímo v porodním boxu, je-li v pořádku. A najednou jsme se dozvěděli, že to prostě technicky není možné, že na to nejsou zařízení a že to teda fakt nejde…

Ale když jsme se za dvě hodiny zase setkaly, bylo to už jenom krásné. Opět (většinou) ochotné a příjemné sestřičky a báječný pocit, že tentokrát se to tedy opravdu povedlo.

Jorga Cidlinská
Celý příběh byl původně publikován na http://www.rodina.cz/clanek2931.htm

Porod 3x jinak: Poprvé
Porod 3x jinak: Podruhé