Dobrý den, po přečtení příběhu č.253 píšu tady svůj příběh. Bylo mi tenkrát 30 let, když jsem rodila první dítě. Dnes mám vlastní děti dvě. V průběhu prvního těhotenství jsem navštívila festival o porodu – první seznámení s alternativní možnosti porodu. O porodech mimo zdravotnické zařízení jsem ani netušila, možná tak z nějakého akčního filmu nebo knihy (Líbáš jako bůh například). Ale i po festivalu jsem chtěla rodit v nemocnici, i když některé záběry z uvedených tam filmů mě vyděsily (třeba jak ženě tlačí na břicho, nebo vyhrožují, že budou tlačit, pokud se nebude snažit – hrůza). Moji příbuzní – manžel a rodiče – o porodu doma nechtěli ani slyšet.

Nakonec v den porodu kolem půlnoci jsem přijela do porodnice. Bolesti sice byly, ale ne tak velké – pokousala jsem si jenom ruce. Všechno bylo naprosto v pořádku až do rána, kdy bolesti byly docela znát, ale na porod to ještě prý nevypadalo. Odvedli mě kolem poledne na porodní sál – střídavě sprchy a lehátko. Lehátko, tedy lůžko, bylo klasické. Viděla jsem hodně pozic při porodu počínaje antikou, ale ani jedna mi snad nebyla umožněna. Zaslechla jsem, že v některých porodnicích se dá rodit ve vámi zvolené pozici – tak to v mém případě nebylo možné. Jen si představte – vás trápí bolesti a musíte přemlouvat a vysvětlovat sestrám, jak a proč zrovna v takové poloze chcete rodit. Prostě vás uloží a je to. Až po porodu jsem si přiznala a řekla svým příbuzným, že prostředí porodních sálů, cizích lidí, dokonce i manžela, mi dodalo víc stresu než klidu. Mimochodem píchli mi na poslední chvíli epidurál…

S druhým dítětem situace se rýsovala stejně, až jednou moje kamarádka mi náhodou řekla, že rodila doma, a to přímo s Ivaninou asistencí. Byl to pro mě šok – jak to doma, v Praze, v baráku, který znám, přímo v bytě, přímo po porodu s děťátkem do postýlky, přímo doma umýt, přímo doma poprvé nakojit, i když to bylo její první dítě, bez možnosti lékařské pomoci, beze všeho, bez epidurálu, bez prášků. Jenže kamarádka řekla, že u ní celý porod proběhl naprosto v pořádku, žádných 17 hodin jako u mě, ale jen 4-5 hodin. Neuvěřitelný, nevěřila jsem svým uším, očím. Vkradla se mi myšlenka o porodu doma, ale co jsem to jen nastínila doma – tak všichni včetně mého manžela – Ne a Ne, jedině v porodnici. Tak dobře, ne, řekla jsem si, koneckonců v nemocnici je epidurál… Přišel ten sváteční den. V noci jsem pocítila, že k nám chce naše miminko. Ale nechtělo se mi ležet zbytečně předlouho v nemocnici, tak jsem počkala do rána, pak dopoledne, ale už jsem si vzala porodní tašku do auta. Byli jsme totiž s celou rodinou na hřišti.
V průběhu oběda manžel se ptal, jak se cítím, jestli stihneme ještě dát dcerku spát, nebo už rovnou pojedeme do porodnice. Řekla jsem, že radši pojedeme, jelikož stahy už byly dost cítit. A pak to začalo. Vstupní prohlídka, vyšetření gynekologem, sepsaní podkladů, celkem nám to trvalo dvě hodiny. Teprve potom mi dali postel v dvoulůžkovém pokoji, když jsem chtěla pokoj samostatný. Dále následovalo natočit monitor. Já jsem jim řekla, že chci pokoj samostatný, monitor tady natáčet nechci, jelikož na pokoji stejně nezůstanu. Na všechno mi bylo odpovězeno stejně chladným hlasem: Lehněte si a natočíme monitor. Byla jsem z takového jednání, jak se říká, úplně mimo. Mě snad tady nikdo neposlouchá? Zkoušela jsem různé výmluvy, že na mě čeká dítě s manželem, že potřebuji stejně ještě nějaké věci, ať mně proboha pustí domů, že bolesti mi z toho stresu polevily a cítila jsem se úplně dobře, nakonec jsem řekla, že rodit už prostě nechci a jedu domů, basta. Na to se sestřičky celkem rozzlobily a řekly, že se musí sepsat výstupní papír, nějaký revers. Dobře, revers, a to jsem celou tu dobu stála na nohou, protože nikde nebylo místo k sezení, asi tak 1-2 hodiny. Mezitím jsme dorazili domů, dcera nám po cestě usnula a my s manželem že doděláme síť proti holubům – chtěla jsem na poslední chvíli všechno dodělat (bydlíme v 8. patře). Tak síťku jsem už nepověsila. Řekla jsem definitivně, že musíme odjet rodit. Když jsme přijeli podruhé za těch 5 hodin do porodnice na jiné oddělení, kde byl samostatný pokoj za 3,5tis. korun – ke mně se chovali úplně jinak. Hned jsem dostala místo a přímo na pokoji mě vyšetřili a šla jsem na už mi známý z prvého porodu porodní sál. A říkám si – když to bude bolet hodně, tak si jistě nechám píchnout epidurál (i když jsem se toho strašně bála). Jenomže ono to sice bolelo, ale sestřička furt mi epidurál nenabízela. Začala jsem mít pochybnosti – třeba ho nemají (i když jsem se telefonicky informovala, že epidurály v porodnici mají i o víkendech), nebo proč mi nenabízí? Několikrát jsem jí naznačila, že jako že první porod byl s epidurálem, a ona na to jen – dobře. Byl čas střídání sester, asi kolem šesté večer. Tak jsem začala mít strach, že rodím ve špatnou dobu a nikdo mi nepomůže. Kde jsou všichni? Na druhé straně jsem si říkala, že je to už můj druhý porod, musím to nějak zvládnout, přece ta moje kamarádka porodila doma, bez epidurálu a jiné pomoci. Nakonec se mi narodilo dítko, samo prostě vylezlo.

Už myšlenka, že existují porody doma, mi totiž hodně pomohla a byla ve správný čas na správném místě. Nebyl už takový stres, věděla jsem, že se dá rodit přirozeně, přírodou. Proto den, kdy se vám narodí dítě, je ten nejslavnější svátek a ne utrpení. Proto zakladatelce této myšlenky velký dík! Podle mě je to paní, která se snaží nechat v dnešní společnosti myšlenku, že jsme sama příroda a porody jsou možné v klidu, třeba i doma, ale především, že to jde, že je to možné bez jakéhokoliv zásahu zvenčí – jenom matka a dítě. Za vaši propagační práci moc Vám, Ivano, i další asistentkám, i když Vás osobně neznám, děkuji!

Ing. Rendlová Zoja