Dnes je to přesně rok a měsíc, co se naše malá na svět vyklubala. Předcházelo tomu krásné období – období těhotenství a také moje cesta a dozrávání k tomu „kde a jak rodit“. Jako těhotná jsem se cítila naprosto normálně, dělala dál vše co předtím a lezla po kopcích skoro do posledního dne. Porodu jsem se nikdy „nebála“, ale ani jsem nevěděla, co vlastně očekávat.

Můj výběr porodnice byl asi takový – okresní porodnici jsem vyloučila já, velký sál, jednotlivá lůžka jen opticky oddělena závěsem, děkuji, nechci. Já budu přece rodit v krajské nemocnici, je velká, moderní, doktoři určitě vědí, co a jak atd. Ale po čase jsem zjistila, že velká porodnice = zažité praktiky, rodí se tam jako na běžícím páse .. není rozhodně to pravé ořechové. Po Konceptu Kontinua se mi začaly do ruky dostávat další a další knížky – Porod doma, Hovory s porodní bábou (tady je vlastně jediné mé zprostředkované setkání s Ivanou), Bonding, přečetla jsem i Odenta, Marka, Leboyera a dala si dohromady 1+1. Navíc v době zjištění svého těhotenství právě porodila moje nejstarší sestra v krkonošské porodnici a moc si to chválila. Rodina moc nechápala, proč se v zimě a sněhu trmácí víc jak 100km tam někam do hor, ale vyšlapala mi tím vlastně cestu. Že tam pojedu rodit i já, už se vlastně nikdo nedivil.

Když jsem i krajskou nemocnici vyměnila za jinou, snad prý více nakloněnou přirozeným porodům a začala sepisovat porodní přání, řekl mi manžel, proč nejedeme rodit také do Vrchlabí a bude to vyřešeno, ani ten porodní plán nebudeme potřebovat. Dlouho jsem váhala, máme to přece daleko .. ale nakonec jsem všechno hodila za hlavu a rozhodla se, že tedy ano. Na porod doma jsem se necítila a nevím, zda se budu cítit u druhého dítěte (navíc bez porodní asistentky v dnešní době?), takže tahle volba byla moc prima. Jsem ráda, že jsem nezažila žádné „vedení porodu“, tak jak je běžné jinde. U mě všechno probíhalo tak nějak volně a samo. Vlastně si ani neumím představit naběhnutí na holení, klystýr, převlékání, urychlování, kanylu s čímsi tuhle, „prospěšnou“ tabletku tamhle, nabízení epiduralu, spěch a stres, zákaz jídla a dokonce i pití, nástřih, odnesení dítěte, zahřívání v inkubátoru, dítě pak na noc u sestřiček .. a další skutečnosti, které slýchávám všude kolem sebe.

Náš den D nastal 9 dní před termínem a vůbec jsem to nečekala, domlouvala jsem se s miminkem na neděli a ejhle, byla teprve středa. Voda odtekla kolem páté ranní a kontrakce nastoupily do půl hodiny. My se začali těšit, dobalovat, snídat, užila jsem si domácí sprchu a prodýchávala kontrakce, které byly co 2 – 3 minuty. Ráno jsme vyrazili na 90 minutovou cestu do hor. Vsedě v autě stahy už nebyly tak příjemné jako doma, kde jsem je prožívala opřená o gauč. Při průjezdu Trutnovem jsem si říkala, zda ještě těch 30 km zvládneme J, člověk netuší, kam až se to všechno může stupňovat. V 9h jsme byli na místě. Po příjmu v nemocnici, který byl tedy docela rutinní – zdlouhavý a směšný. Hlavně kde manžel pracuje a podobné informace jsou velmi „důležité“ pro porod. Ale PA byla milá a snažila se se mnou správně překonávat kontrakce, doktora jsem viděla jen na konci příjmu asi na minutu. Mrkl na mě, s 6 cm nálezem byl spokojen a odešel.

Zabydleli jsme se v pokojíčku, já přecházela mezi přebalovákem a parapetem, které měly tu správnou „opírací“ výšku, funěla a zpívala „ááá“. Nechala jsem si naší sympatickou PA (která mi později velmi pomohla i s kojením) napustit vanu v relaxačním pokoji. Přes hodinu jsem strávila naložená ve vodě, manžela držela za ruku a PA Lenku také. Porodní asistentka by nás nechala i o samotě, ale její přítomnost mě uklidňovala. Dr. nakoukl asi 2x se slovy „to vám to holky pěkně jde“ a zase mizel mezi dveřmi. Plynule jsme přešli do druhé doby porodní a PA řekla ta skvělá slova „tak už klidně můžete tlačit, je jen na vás, kdy se vaše miminko narodí“. Finále bylo náročné, tak jako každá těžká práce, ale krásné, nakonec jsem neporodila ve vaně, ale vkleče na žíněnce.

Holčička byla chvíli po poledni mezi námi (stihli jsme později i studený oběd :-)), trochu si zaplakala a koukala na nás. Držela jsem si ji snad deset minut, než dotepal pupečník. Tatínek si miminko chvíli choval, než jsem porodila placentu a sestřička udělala dva kosmetické stehy a pětadvacet minut po porodu už jsme leželi všichni tři v jedné posteli (a dodnes spíme všichni v té jedné rodinné posteli i doma), čichali s manželem k tomu úplně novému miminku a užívali si to. Od té doby byla malá stále jen s námi. Já byla okamžitě schopná chodit a fungovat. Manžel s námi mohl být i v noci a i přes drobnosti, které bych novorozeneckému oddělení vytknula, jsme se ty loňské teplé zářijové dny měli fanfárově. A v neděli jsme si malého skřítečka už vezli domů.

Byla bych ráda, kdyby všechny porodnice dospěly alespoň tam, kde je dnes Vrchlabí. A aby existovaly i porodní domy a hlavně možnost volby, kde, jak a s kým rodit. Doma je přece doma. Škoda že systém, byrokracie, ješitnost a další věci toto brzdí.

Ivano, prostřednictvím vaší knížky jsme se dostali na tu správnou cestu, pomohla jste nám utřídit myšlenky a chopit se naší vnitřní intuice – ta je totiž vždycky správná. Myslíme na vás a děkujeme.

M + M + malá Jú