Paní Ivanku osobně neznám, ale po přečtení některých příběhů, které jsem objevila na vašich stránkách, na které mě upozornila moje švagrová, jsem se rozhodla, že vám napíšu i já svůj příběh.
Bohužel se musím připojit k tomu zástupu maminek, které si připadají jen jako něco, co se musí vyšetřit a poslat na další vyšetření, poněkud lidštější přístup by se hodil. Bohužel si taky nemyslím, že všechna ta stresující vyšetření a čekání v čekárnách a na výsledky jsou potřeba.
Mám dvě děti, Lucince budou tři roky, čekali jsme dlouho, než se zadařila, ale zadařila se. Když mi řekli, že je tu možnost 1: 200, že bude mít Downa, poslali mě na odběr plodové vody, 1% úmrtnosti dítěte při tomto zákroku mě moc nepovzbudilo, ale prej pro jistotu, prý to nebolí. Bolelo a jak, problém je v tom, že přes mé špeky se k děťátku nemohli dostat. Na výsledky jsem čekala 14 dní, strašný!!!! Naštěstí vše bylo v pořádku. A veděli jsme na 100%, že to bude holka. Kvůli těhotenské cukrovce a údajně velkému miminku, mě v den termínu začali vyvolávat porod, po dvou dnech vyvolávání (ani nechci vědět, co do mě všechno naprali) mě honili na císař, plakala jsem, nechtěla jsem, musela jsem.
Narodil se mi nejkrásnější uzlíček na světě, měla 3.18kg – myslím, že na dva dny po termínu to nebylo moc, pochovat jsem si ji mohla až po 15ti hodinách po porodu. Přítel ji viděl a choval dřív než já.
U druhého dítěte bylo všechno v pořádku, i když jsem kvůli cukrovce opět musela dojíždět jednou za čtrnáct dní na kontroly i s malou a dělat si testy doma, spousta vyšetření a přesto jsem netušila, jestli to tentokrát bude kluk nebo holka, opět ta pohádka o tom, že jsem tlustá a přístroje to prostě nevidí…to potěší. Všechno vypadalo, že bych tentokrát mohla rodit normálně. Na první kontrole v porodnici mě však řekli, že už by to mělo jít ven. Měsíc před termínem. Zatracená těhotenská cukrovka, tak proč jsem držela dietu jako blbec, když mě to stejně nemine. Ukecala jsem to, ale na příští kontrole už jsem dostala termín, zase jsem to obrečela. V porodnici byli všichni úžasní, na sále také, všem děkuji, tentokrát jsem šla do částečné anestezie, nic příjemného, ale to že mám Štěpánka jsem se dověděla hned, hned jsem ho viděla a na chvilku mi ho i nechali hladit. Byla jsem celou dobu při vědomí a musím říct, že nic silnějšího jsem nezažila. Škoda jen, že to nešlo přirozeně bez císaře.
Do porodu doma bych asi nešla, bála bych se a bohužel můj přítel je epileptik a položí ho i injekce, takže ani u porodu normálního bych ho neměla, tak nevím, kdo by mi krom asistentky doma pomohl. Ale už jen pro tu možnost výběru, kterou přeju všem maminkám, říkám: Nechte paní Ivanku a ostatní porodní asistentky dělat svojí práci!!!!!

Děkuji všem, co mi pomohli mít úžasné děti a doufám, že nezůstane jen u dvou…(což bohužel dnešní systém považuje za strop a proto je jim celkem jedno, jestli se dítě narodí císařem nebo ne, mě to jedno není, chci velkou rodinu a bohužel tělo není věc, do které se může řezat donekonečna….)

Všem hodně štěstí u porodu přeje
Jana Uhlířová