Milá Ivano,
často na Vás myslím, vzpomínám a v mysli si připravuji příběh pro Vás, na který dnes večer nadešel čas.

Díky našim několika vlastně docela krátkým, ale nesmírně intenzivním setkáním, k Vám cítím velkou blízkost, jedinečnou a nepopsatelnou, byť jsme se již pár let neviděly. Každá nová zpráva, zmínka či vzpomínka na Vás mi ten příjemný pocit blízkosti oživuje. Není to přátelství, ani blízkost mateřská, rodičovská, ale z obou mnohé má a je pro mě stejně naplňující.

Jsem vděčná za to, že jsme mohli s Vaší pomocí přivést doma na svět naše dvě dcery. Ještě dlouho před svým těhotenstvím jsem v sobě nosila silné přesvědčení, že domácí porod bude jednou moje cesta, a byla jsem ráda, že jsem si pak v nastávajícím čase mohla najít potřebné osoby, které mě v mém směřování doprovázely- gynekoložku, porodní asistentku i dětskou lékařku. Nejdůležitější osobu jste pro mě ale byla Vy. Od prvního setkání při pravidelných kontrolách mě oslovil Váš osobní přístup, otevřenost, měla jsem k Vám naprostou důvěru, ohromný respekt a zároveň jsem cítila, že důvěru a respekt chováte i Vy ke mně. Těšívala jsem se na cesty vlakem za Vámi do Prahy, na jasné stručné utvrzení toho, že všechno je, jak má být. Byla jsem šťastná, že se nemusím pasovat se systémem péče v porodnicích a že se můžu plně soustředit na svojí svobodně zvolenou cestu.

První dcera Bára se nám narodila před sedmi lety v horké červencové noci, bylo pondělí, den vašich předporodních kurzů, přijela jste ráno, do večera byl ještě dlouhej čas, počkali jsme si na Vás a dočkali se nádherné chvíle, kdy jsme po usilovné celodenní dřině chovali v náručí zázračnou malou bytost a prožívali nádhernou posvátnou chvíli v rodinném kruhu s Vámi.
Anežka si vybrala k narození Květnou neděli roku 2009 – bylo příjemné rozpoznávat povědomé proměny těla a těšit se, že v závěru se opět přidáte k nám a oslavíte s námi příchod našeho nedělňátka.
Vzpomínám na Vaše poporodní návštěvy v rozkvetlé zahradě, na příjemné rozhovory u čaje, jak mi „činíte“, když druhý den přijedu domů na kole. Když mě bylo tak strašně dobře!

Třetí setkání s Vámi bylo při domácím porodu mé sestry, kde jsem mohla prožívat Vaší milou přítomnost v roli duly. Nezapomenu na Vaše tiché pohledy a nevyřčená slova důvěry, víry, a toho, že víme, že to sestra zvládne, když zrovna mezi kontrakcemi pronášela slova o tom, že jestli to bude ještě chvíli pokračovat, tak už opravdu nemůže a potřebuje pomoct. Přála jsem si v tu chvíli být Vaší studentkou, učit se od Vás a doprovázet ženy v čase rození.

Ještě několikrát jsem Vás potkala v Roztokách při návštěvách jiných domácích rodiček a vždycky to pro mně byl návrat do milé náruče blízkého a pro mě důležitého člověka. Vzpomínky na jedinečné společné chvíle při domácím narození našich dětí mě posilují na občasných trnitých úsecích naší manželské cesty. Je to ohromná síla společného prožitku.

Ivano,
děkuji Vám za Váš tak lidský a zároveň profesionální přístup, za podporu, kterou posilujete sebedůvěru žen a vzájemné pouto nastávajících rodičů, za všechno, co jste pro možnost přirozených porodů udělala. Jsem zklamaná ze současné situace v českém porodnictví, ale věřím, že se vše v dobré obrátí, že přijde čas svobodné volby, čas obecného respektu k porodu, respektu k Vám a všem dalším porodním asistentkám.

Vzpomínáte si na naše malé bydlení v podzemí, kde se holky narodily, kde jste s námi prožila několik porodních hodin? A na naše povídání o dřevěném domě v lese? Byla to dlouhá cesta, ale už jsme doma v nádherném lesním domku. A já si sním o dni, kdy Vám zavoláme, že nastal čas, že přichází k nám další dětátko a že bychom rádi, aby jste v tu chvíli byla opět s námi. Že jsme zatopili v kamnech, uvařili černý čaj a čekáme na Vás…….Strašně bych si to přála a přála bych takové chvíle mnoha dalším rodinám!

Dita, Josef, Bára a Anežka Votavovi