Existence základních lidských práv definuje lidskost společnosti. Tato práva nejsou samoúčelná, neslouží k povrchní ochraně na úkor nerušeného běhu věcí, nýbrž naopak zosobňují hodnoty, jejichž popřením by došlo k eticky pauperizujícím zásahům společnosti. Respekt k základním lidským právům se tak stává nezbytným imperativem našeho bytí.

Budu psát o jednom z těchto práv, o právu dítěte na rodiče, resp.o právu rodičů být s vlastním dítětem. Je kodifikováno, že žádné dítě nesmí být odděleno od svých rodičů proti jejich vůli. Jak ukazuje zkušenost, domoci se tohoto práva není samozřejmé, je třeba vynaložit síly, aby nebylo znehybněno a umlčeno.

Cílem mé úvahy není předložit právní názor či rozbor nastalé situace, chtěla bych snad jen apelovat na humánní stránku člověka.

Popis nezbavuji emocionálního zabarvení, předkládám ho jako autentický osobní prožitek.

Žena, která právě porodila, mě požádala o krizovou právní pomoc. Porodila překotně, neplánovaně doma a o trochu dříve, nyní ležela v porodnici u Apolináře. Byla sama, protože dítě jí lékaři vzali, a byla zoufalá a paralyzovaná bezmocí. Oslabená žena po porodu, která nechce nic víc než být se svým dítětem, novorozeně, které je izolováno od matky. Lékaři jí sdělili, že dítě mít nemůže, neboť je třeba, aby se adaptovalo z domácího porodu (sic!), na observačním bodě uzavřeného oddělení.

Mezi matkou a dítětem stojí nejdříve fyzické překážky. Koule na několikerých dveřích a zvonky, které zvoní do prázdna. Neprostupná hradba zavřených dveří i myslí.

Nesnadno jsme se dostaly do observační místnosti-větší část je plná dětí ležících na vyhřívaných lůžkách a v inkubátorech, za otevřenými dveřmi sedí dvě sestry, z místnosti vede ochoz ven (o jeho využití ještě budu psát). Děti plakaly, sestry seděly. Zaskočeny neznámou situací, přesněji matkou, která chce k dítěti, zvolily autokratický tón, přišel mladý lékař, jehož jméno jsem bohužel zapomněla, rovněž zaskočený. Situaci pochopil, konstatoval, že dítě je v pořádku, může tedy být s matkou v pokoji. Nemůže o tom ale rozhodnout sám. Děti plakaly, sestry seděly, u žádného z dětí nestála jeho matka (sedět by bývala nemohla, neboť u inkubátorů nebyly židle). Rozhodnout? Začínalo být jasné, v jakých intencích lékaři uvažují, oni rozhodují o tom, kde bude dítě. Samozvaní arbitři, děti i rodiče jako rukojmí. O takovém excesu, jako je nepřetržitý kontakt dítěte s matkou, rozhoduje pan primář. Pan Plavka, též předseda České neonatologické společnosti, vstoupil s úsměvem do místnosti. Děti plakaly, sestry seděly.

První použitou strategií pana Plavky byla pasivní agrese provázená manipulací a smlouváním: „Dítěti je zde dobře, je v bezpečí, s matkou by bylo ohrožené, pouze zde dostane potřebnou péči, my se o něj postaráme lépe než matka a musí tu být týden, než dozraje“.“Dětem se zde daří dobře“. Uvažuji, zda pan Plavka slyší nepřetržitý pláč (já ho slyším ještě dnes.). Trvám na tom, že žena chce dítě k sobě. „No tak tedy dobře, stačí, když tu bude ještě víkend“, pan primář vyjednává o moc. Odmítám kolaboraci, agrese začíná být aktivní. Pan Plavka zahajuje degradací práva, informuje mě, že v případě lékařské péče se zákony neuplatňují (neslyším tento argument ze strany lékařů poprvé). I já ho tedy informuji, že zákony platí pro všechny, i pro lékaře, a dokonce i pro něj. Začíná být dusno a děti pláčou, k žádnému z nich, mimo mé klientky, dosud nepřišla jeho matka. Pan Plavka bojuje o zachování mocenského postavení, žena o své dítě. Najednou přichází úleva: „Pokud na tom tak trváte, tak přeložíme dítě s matkou do pokoje.“ Úlevu střídá ostražitost: „Ještě to vysvětlím mamince, jaké to představuje pro dítě ohrožení.“ Proč ženu oslovuje „maminko“ a nikoli standardně příjmením či jiným konvenčním způsobem? Je to součást paternalistického postoje nebo jen obyčejná nezdovřilost? Chvíli přemýšlím, zda bych neměla pana primáře oslovovat „tatínku“ či s ohledem na věk spíš „dědečku“.

Žena stojí u dítěte, které je dosud v inkubátoru. Pan Plavka naléhavě mluví k „mamince“ o tom, že přeci nechce nezralé dítě ohrozit, žena ho nechce ohrozit. Říká, že by mělo zůstat na observaci ještě jednu noc, aby dozrálo, žena rezignuje a pláče. Objevují se mi asociace z dějin 20. století. Žena po porodu, oslabená separací dítěte, nemůže tento tlak unést. Od dítěte ale neodejde, bude na observaci přes noc s ním. Vyndá dítě, najdeme místo, kam si může sednout, hned vedle popelnic. Sundává si košili a přiloží dítě na nahé tělo, oba se v tu chvíli zklidňují a začínají být silnější. Přichází opět pan Plavka, bez ostychu k obnažené ženě,  který nelibě nese, že žena bez dovolení vyndala dítě z inkubátoru, a podrážděně sděluje, že ženě by měla dát podporu v kontaktu a kojení sestra a nikoli právnička. Ano, s tím souhlasím, vzhledem k okolnostem jde ovšem o pitoreskní výrok. Žádám ho, aby zapsal do zdravotnické dokumentace vše, o čem jsme hovořili, včetně toho, že žena druhý den ráno bude již s dítětem ve svém pokoji.

Děti pláčou, sestry již nesedí, přistupují k ženě, jejíž dítě už nepláče, a oznamují jí, že kojit se jí určitě nepodaří. Vypadá to, že nechtějí, aby žena byla v noci přítomná, útočí tedy skrz to nejcitlivější v této chvíli, skrze popírání jejích mateřských kompetencí. Žena je však se svým dítětem silná a sadistické projevy k sobě již nepouští. Prosím sestry, aby přinesly matce deku, sestry mě informují, že jsme na neonatologii, zkouším tedy ještě vysvětlit, že žena je zde polonahá a je po porodu, dostává se mi odpovědi, že všechny maminky jsou po porodu. Přestávám hledat smysl vyřčeného a doufat ve střípky soucitu u anetických sester a jdu hledat deku. Žena se již cítí v bezpečí, ale na rozloučenou mi říká, že neví, jak celou noc vydrží pláč ostatních dětí, ani já to nevím.

Na odchodu chci nahlédnout do dokumentace, zda je tam v pořádku zapsáno vše, co se odehrálo, sestry nejdřív dokumentaci zapírají, následně ji přede mě hodí se slovy, že jsou zvědavé, jestli si to zvládnu najít. Energii, zdá se, napírají k agresi, děti pláčou, v dokumentaci zápis chybí. Do místnosti vstupují jiní zdravotníci a já začínám chápat funkci ochozu spojeného s místností, slouží neonatologickým sestrám a zjevně i dalšímu personálu ke kouření. Kouří před otevřenými dveřmi vedoucími na observační bod, kde pláčou děti bez matek. Nechávám si znovu zavolat lékaře, který teď již skutečně doplní dokumentaci.

Ráno je žena s dítětem přeložena na společný pokoj, dítě překvapivě rychle dozrává a je s matkou propuštěno z nemocnice.

Děti, které tak plakaly, u sebe za celou dobu mé přítomnosti neměly své matky. Nevšimla jsem si, že by některé z nich byly bezprostředně ohroženy na životě či zdraví, že by byly napojeny na nějaký přístroj (vyjma inkubátoru), že by na nich někdo dělal život zachraňující zákrok, ležely zkrátka na observaci. Nevím, o kolik je bezpečnější ležet na observačním bodě, kde je dítě sledováno sestrami z vedlejší místnosti, o kolik lépe se tam dozrává. Nevím, proč je pro matku po porodu a bezpečnost jejího dítě lepší, když sedí v chladu přes noc na observačním bodě, místo toho, aby spolu ležely v posteli pod peřinou, nevím, co jim takto pomáhá lépe dozrávat. Vím ale, že pokud se přeruší bezprostřední kontakt dítěte a matky po porodu, nebo dokonce separace trvá delší dobu, nese to s sebou mrzačící důsledky po celý život. Separaci dětí propracovali do detailu a vědecky podložili nacisté, jako nástroj citové deprivace vedoucí k oddanosti systému a ztrátě odpovědnosti, komunistický režim toho dále využíval. Separace je, bohužel, v České republice stále běžný jev (v západních zemích něco zcela nevídaného), jehož důsledky jsou popírány. Pokud žena chce být se svým dítětem, musí o to tvrdě bojovat.

Petr Placák ve své knize Fízl píše: „Zatímco přirozené je kriminalizováno, resp. marginalizováno, z perverze se stává norma, která je mocensky, resp. finančně využívaná.

I v českém porodnictví se perverze stala normou. S patologií nelze spolupracovat, je třeba se vůči ní vymezit, aby se vyléčila. Mnohdy to je nesmírně obtížné, někdy se to zdá nemožné, a vždy to vyžaduje odvahu a úctu k lidským hodnotám. Lze toho docílit. Tak, jak to statečně dokázala Saša Uhlová.

Adéla Hořejší

P.S.  Pan Plavka v rozhovoru pro Nedoklubko ze dne 19.12.2011 mluví o tom, jak je důležitý citlivý, otevřený a individuální přístup, jak je významný pobyt matky s dítětem, pyšní se oceněním svého oddělení jako společnosti přátelské k rodičům. Věřím, že tato slova a plakety budou jednou vyplněny obsahem.
(http://nedoklubko.cz/2011/12/19/rozhovor-s-prof-mudr-richardem-plavkou-csc/)

Redakčně upravená verze: http://www.denikreferendum.cz/clanek/14185-panoptikum-u-apolinare