Uplynul nějaký čas od narození prvního chlapečka. Jasně jsem cítila, že k nám přišla holčička, která se ale po osmi týdnech rozhodla odejít. Bylo to moc bolestivé období zhoršené přístupem mé gynekoložky, která se mnou jednala jako bych ztratila knoflík a v den samovolného potratu mi nadávala, že si snad nemyslím, že budu mít ještě nějaké děti. Odešla jsem s tím, že se k ní už nikdy nevrátím.

Ale po čase vše těžké přebolelo a k nám přišlo třetí děťátko. Cítila jsem to od prvního okamžiku a tělo mi dávalo velmi jasné signály. Pozitivní signály, žádné nevolnosti, žádné problémy, jen krásné vibrace, které se nedaly přehlédnout a s ničím jiným splést. Jasně jsem cítila, že nosím holčičku.

Od první chvíle jsem věděla, že tentokrát chci všechno úplně jinak. Cítila jsem se nádherně, byla jsem naplněná až po okraj a všechno bylo v naprostém pořádku. Nepřipadala jsem si ani trochu nemocná a nechápala jsem, proč bych měla chodit k lékaři, který se ke mně jako k nemocné chová, ale tak daleko, abych dokázala až tolik „odporovat“, jsem nebyla. Toužila jsem navštěvovat porodní asistentku, ale nedovolila jsem si to. Tak jsem aspoň první návštěvu lékaře oddálila, jak nejvíc to bylo možné. Lékař, kterého jsem navštěvovala, mi potvrdil těhotenství, což pro mě nebylo podstatné, jasně jsem to přeci sama cítila, nepotřebovala jsem nic potvrzovat! Hledal stále všemožná rizika, která by mohla přijít (i taková, která jsou minimálně pravděpodobná u většiny populace, ale „co kdyby náhodou“), potřeboval dodržovat tabulky. Nezazlívala jsem mu to, dělal svou práci (podle mě ale bezproblémové těhotenství nepatří do rukou lékařů) a mě to naučilo se ozvat, postavit se sama za sebe tak, jak to cítím jako správné. Vyžadoval všechna vyšetření, nařizoval, nenabízel „je tu možnost“, ale říkal „musíte“… a tenkrát jsem se tomu postavila. Odmítala jsem všechno, co nebylo nezbytně nutné – například test na vývojové vady, protože jsem přijímala děťátko takové, jaké je, a i kdybych měla tisíc těch nejhorších výsledků, přijímala bych ho zrovna tak a nikdy bych do svého těhotenství nenechala zasáhnout a děťátko si vzít. I za cenu, že bych s tím malým tvorečkem měla prožít jen dalších pár dní nebo jen jednu jedinou minutu života po narození.

S lékařem bylo kolikrát trochu těžké se domluvit, protože přicházel s tisíci argumenty, co všechno by ale mohlo být špatně, že vyšetření podstoupit musím, že se to dělá. Neuspěl. Díky Ivanině knize jsem našla sílu a odvahu a každý den jsem znovu a znovu přemýšlela vlastní hlavou a vyciťovala, co je pro mě a maličkou nejlepší. Musela jsem svoje NE sice zopakovat několikrát a důrazně, ale cítila jsem se konečně svobodně – já rozhoduji o svém těle a dítěti, ne někdo zvenku. Stejně tak jsem odmítala některá další vyšetření, a když s lékařem prostě nebyla řeč, jednoduše jsem na vyšetření nepřišla. Nemohl mě nutit. Svá rozhodnutí jsem cítila jako správná a plně jsem za to přijímala zodpovědnost.

S děťátkem jsem od začátku hodně komunikovala, hlavně pomocí automatické kresby, relaxovala jsem, odpočívala – tentokrát byl odpočinek opravdu odpočinkem v takové formě, kterou jsem si nikdy v životě nedovolila a dokonce ji vnímala jako něco špatného nebo jako lenost. Tančila jsem, poslouchala hudbu, malovala, dotýkala se děťátka a vnímala všechno, co je mu příjemné a co není. Komunikace se mezi námi rozvinula natolik, že jakékoli sdělení miminka ke mně rychle velmi jasně přišlo a já na to dokázala reagovat. Kdybych si to neprožila, myslela bych, že něco takového je neskutečné a nemožné… bylo to nádherné, hlavou nevysvětlitelné, ale přesto skutečné a pravdivé. A jak plynuly dny, začala jsem řešit otázku porodu. Sama i s děťátkem, právě prostřednictvím naší osvědčené kresby.

Víc a víc ke mně přicházely myšlenky na porod doma. Bezpečí, soukromí, útulno, vlastní tempo, čas a prostor pro komunikaci s děťátkem, a hlavně přímý kontakt bezprostředně po porodu tak dlouho, jak budeme potřebovat. Víc a víc jsem nad touto možností přemýšlela a cítila potřebu si ji otevřít. Mít ji, i kdybych ji nakonec nevyužila. Věděla jsem, že porodnice, kde se narodil můj chlapeček, je opravdu až posledním a nouzovým řešením. Další porodnice byly podobné a ty „osvícené“ byly prostě moc daleko. Většina lidí kolem, kteří o mých myšlenkách věděli, měli strach, nesouhlasili a snažili se mě odradit těmi nejhoršími možnými způsoby a předpověďmi. S mužem jsme všechno probrali, zezačátku myšlence porodu doma nebyl vůbec nakloněný, ale postupem času působil svolněji a jak říkal, nechával to na mně. A protože do té doby jsem si jen stěžovala a plakala, že jsem oběť, která nemá jinou možnost než rodit v porodnici, kde mají postupy, se kterými se neztotožňuji, tak jsem pro to, aby to mohlo být jinak, musela začít taky něco dělat.

Našla jsem si porodní asistentku a sjednala si schůzku. Pořídila jsem si spoustu knížek, ze kterých jsem načetla informace, setkávala se s ženami, které doma rodily. Na konzultaci k porodní asistentce jsme dorazili oba s manželem, pro mě to bylo tenkrát potvrzení, že „do toho jde se mnou“. Pro něj to ale byla – jak se později ukázalo – jen informativní schůzka, na které se o tom porodu doma něco dozví. Špatně jsme komunikovali, každý se svou verzí, které se nám vzájemně tříštily, a my si toho vážně dlouho vůbec nevšimli!!! Od asistentky jsem odjížděla nadšená, s krásným pocitem, že to je ono, že jsme na správné cestě. Ale správná cesta vedla jinam. Netrvalo dlouho a všude kolem se začaly objevovat boje proti porodním asistentkám, porodům doma a dokonce i proti malým porodnicím, které jsou „alternativní“ (nazývat přirozený porod alternativou mě dost uráží). Byly toho plné televize, internet, zakopávala jsem o to na každém kroku a vyvolávalo to ve mně obrovskou paniku… a k tomu začaly velké spory právě kvůli porodu doma i mezi námi s mužem. Začal se vyjadřovat, že si to takhle nepřeje, že má strach, abych rodila sama (protože asistentka byla celkem zdaleka a vzhledem k rychlosti mého prvního porodu předpokládala, že nedorazí včas a rodit budeme sami), že bych mohla přece jít porodit tam, kde už jsem jednou rodila, že jsem to jednou vydržela, tak to tu chvilku vydržím znovu. Vnímala jsem to jako jeho nedůvěru vůči mně jako ženě, že snad neumím porodit dítě, a co jsem věděla jistě, bylo, že tentokrát narození svého děťátka nechci vydržet ani přežít, ale prožít! A za tím jsem si tvrdě stála. Jenže spory byly větší a větší a já začala cítit, že tady pro boj není místo. Že boj a nesoulad nás dvou by porodu doma mohl spíš uškodit. Začala jsem taky vnímat, že jeho „nedůvěra“ možná jen zrcadlí nějakou mou vlastní. A nadešel den, kdy jsem se k celé věci postavila pravdivě a byla ochotná se toho, čeho se zuby nehty držím, pustit, protože správná cesta asi vede jinudy… Přišla pravda – sama mám obavy, raději bych rodila někde s jistotou, což „sama doma“ není, i když představa prostředí domova je hezká. A není se za co stydět, necítím se na to, na tom není nic špatného, právě přiznání si takových důležitých věcí a pravdivost je o mé ženské síle…

Pustila jsem se. A rozevřel se přede mnou obrovský prostor plný prázdna. Jen jsem byla a důvěřovala, že přijde to, co přijít má. To prázdno, do kterého člověk s důvěrou padá, dokáže být děsivé, ale taky nádherné. Tak jsem ho zažila já – nádherné. Chvilku se nic nedělo, ale pak začaly přicházet další možnosti. Když ne doma, pak jedině v porodnici, kde mě nechají přirozeně porodit. Můj lékař zrovna musel odjet na tři měsíce (což byly zároveň moje tři poslední měsíce těhotenství) na stáž. Obávala jsem se, co se mnou bude dál, kdo mě zase bude „léčit“… naštěstí vše se dělo v můj prospěch, můj lékař si mě u sebe nechal do poslední možné chvíle (i za cenu, že kvůli tomu přijede), abych nemusela absolvovat právě mnou obávané návštěvy a prohlídky u desítek cizích lékařů. Poslední pokus a šance pro tuto porodnici, kde se narodil můj chlapeček: „Pane doktore, našel by se tady v porodnici aspoň jeden jediný lékař, který by podporoval přirozený porod? Žádné zbytečné zásahy?“ Odpověď byla strašná: „No, klidně to můžeme zařídit tak, abyste rodila o víkendu, až budu sloužit já, abych ten porod mohl vést.“ To byl konec. Jaké vést? To JÁ budu rodit! Jaké zařídit na víkend? Co je na tom přirozeného?! Definitivní konec této porodnice v mých očích – tady NE!

Další možnost: Mělník, Neratovice, Vrchlabí. Po zjištění všech pro a proti a shod s mými požadavky zbylo už jen Vrchlabí. Ale je tak daleko?! Přišlo další období paniky. Dvouhodinová vzdálenost, porod chci prožít celý na místě, ne rodit cestou autem, doma dvou a půlletý chlapeček, kterého jsem chtěla mít u sebe, muž, kterého jsem „chtěla“ u porodu, ale který musel být v práci, drahé ubytování… jak to všechno skloubit? Nešlo to. Zase byla ta správná cesta kousek jinde… zase tu byla nutnost pustit se do prázdna a důvěřovat.

Porod je ženskou záležitostí, znělo mi pořád v uších, chce můj muž být vůbec u toho? Chci ho tam? Nechtěla jsem tam vlastně žádného muže. Vnímala jsem víc a víc tu posvátnost okamžiku zrození, který je čistě ženský. Je na mně, jak to všechno proběhne a kdo tomu bude přítomen. Věděla jsem jistě, že chci porod prožít co nejkrásněji v kruhu žen a že ho chci předat dál jako obrovský naplňující zážitek, smysl ženství… svojí maličké holčičce. Jako nejlepší řešení mi přišlo sdílet zrození s mojí sestrou, dvojčetem. Od první chvíle, kdy jsem přání vyslovila, jsme obě věděly, že je to tak správně.

Přišla první návštěva vrchlabské porodnice, kam jsem vyrazila se sestrou i s manželem. Hned jak jsme vstoupili do budovy nemocnice, mě zalil krásný pocit. Vůbec se to nedalo srovnat s atmosférou, na kterou jsem byla do té doby „zvyklá“. Při vstupu do porodnice atmosféra ještě zkrásněla. Ticho, klid, útulno… Ihned se mě ujala jedna z porodních asistentek, v klidu se mnou všechno sepsala a probrala, porodní plán nakonec skončil jako „bezpředmětný“, protože všechny moje požadavky jsou tam standardní a běžné, jinak to je jen ve výjimečných případech. Provedla nás po porodnici, ukázala nám relaxační pokoje s velkou vanou, aroma lampičkou, přehrávačem, porodním vakem, stoličkou, žíněnkou… Nakonec jsem šla k primáři – kdybych měla jednat podle toho, jak to běžně chodí v místě mého bydliště, měla bych se už u dveří svlékat od pasu dolů. Tady si mě pan primář posadil vedle sebe, usmál se, zeptal se, jak se mám, jak se cítím, proč chci rodit ve Vrchlabí, pochválil okolí mého bydliště, že je tam nádherně, zhodnotil nějaké papíry a zápisy vyšetření, co udělala asistentka, zase se usmál a řekl, že se bude moc těšit za týden. Připadala jsem si jak Alenka v říši divů! Jak v úplně jiném světě! Tohle nezažít, tak mám pocit, že to, jak to chodí jinde, je prostě normální a chodí to takhle všude a člověk se tomu musí buď přizpůsobit, nebo proti tomu bojovat. Úplně jiná atmosféra, úplně jiný přístup, úplně jiné všechno! Byla jsem nadšená, cítila obrovskou vděčnost za to, že to ke mně přišlo, že mám možnost tam být a za týden se tam nastěhovat a využít tohle skvělé prostředí ke krásnému porodu. A od miminka jsem cítila úžasně obrovskou pozitivní odezvu!!! Aby ne, kdo by za to nebyl rád…

Vše ostatní se zařídilo vlastně samo. Po dlouhém shánění ubytování ve Vrchlabí jsem narazila na poslední možnost, privát. Nejenže paní zareagovala hned a moc příjemně, ale ještě bylo ubytování ze všech nejlevnější a nejbližší porodnici (300 m od ní). Cítila jsem, že i přes několik termínů porodu, které mi můj lékař neustále měnil, i přesto, že já to věděla a cítila nejlíp, porodím jindy. Na začátku prosince. Naskakovalo mi kolem pátého. Proto jsem se podle toho zařídila. Opět zvenčí přicházely námitky na moje počínání, které se snažily zpochybnit to, co sama nejlíp cítím: „Jak můžeš vědět, kdy porodíš? Jak bys to mohla cítit? To je nesmysl, jak tomu můžeš věřit? Co když prostě neporodíš a budeš tam trčet třeba celej měsíc?“ Ale zviklat jsem se nenechala a dál komunikovala s děťátkem a vnímala sama sebe. 1. prosince jsme se sestrou odjely do Vrchlabí, že zůstaneme do desátého. Co bude dál, se uvidí, to jsem chtěla řešit až v případě, že to bude aktuální. Muž zůstal doma s chlapečkem, který s mým odjezdem neměl sebemenší problém. A já byla za své počínání ráda a vděčná sama sobě – která maminka by sama sobě dovolila odjet od domácnosti, od rodiny, od dítěte, nechat ho tatínkovi a babičkám, a věnovat se jen sama sobě a právě přicházejícímu životu? Pro mě to byla obrovská zkušenost, stejně tak jako celý můj záměr – stát si sama za sebou, za děťátkem, svými pocity a jít svou cestou k cíli, který se mi jeví jako správný. Najít si možnost, která mi bude vyhovovat, možnost, díky které budu moci začít a předat dál novou podobu citlivého tématu – porodu – v linii žen naší rodiny… nepřežívat, prožívat!

Ubytovaly jsme se a užívaly si krásný čas. Odpočívaly jsme, relaxovaly, malovaly, tančily, chodily ven, na co zrovna která z nás měla chuť. Po letech jsme se zase dostaly tak blízko jedna druhé, cítily se, naladily… Čas získal úplně jiný rozměr. Byly jsme tam sedm dní. Sedm dní čekání a velké trpělivosti. Dny plynuly jako jeden velký celek, hodiny nehrály žádnou roli, vše jen bylo… tady a teď. Všechen ten čas jsem věnovala sama sobě a děťátku. Nikdy jsem nezažila nic intenzivnějšího, nic krásnějšího, než tohle ženské sdílení. Užívala jsem si svoje krásné zaoblené tělo, líbilo se mi víc a víc. Měla jsem celkem malé bříško, chodila jsem s lehkostí, pýchou… Představovala jsem si krásný porod v jednom z relaxačních pokojů, v noci, v šeru.

Po šesti dnech pobytu jsem začala být nervózní. Do hlavy mi vlezly pochybnosti o tom, jestli to opravdu cítím správně, a co když skutečně neporodím do toho stanoveného desátého. Denně mi volali různí lidé s první otázkou místo pozdravu: „Tak co? Už rodíš? Slyším, že nemáš stahy po pěti minutách a jsi vysmátá, tak to ještě rodit nebudeš. A je už po pátém, jak to, žes ještě neporodila? Tos to teda asi nějak špatně odhadla…“ Proč bych neměla být veselá jenom proto, že se blíží narození mojí holčičky? Byly to pro mě chvíle, kdy jsem musela ustát hodně. Pak jsem přestala telefony i zvedat. Cítila jsem se hodně bídně a poplakala si kvůli čekání, které mi přišlo už moc dlouhé. Toho odpoledne jsem si ale najednou uvědomila, že děťátko na něco čeká. Možná právě na to, až mu přestanu dávat termíny, dokdy se má narodit. Možná potřebuje, abych to nechala jen na něm. A tak jsem se s maličkou spojila, namalovala jí krásný obraz, který říkal, že má přesně tolik času, kolik potřebuje. A moje sestra mi toho večera řekla: „Víš, největší tma je vždycky před svítáním.“ Rezonovalo to ve mně, protože od začátku mi právě svítání nějak souviselo s mým blížícím se porodem…

Byl večer. Po dni, který mu předcházel, dost klidný a tichý. S pocitem, že s tichem pomalu přichází moje holčička, jsem se uložila a usnula. Chvíle spánku střídaly mírné pravidelné tlaky. Uprostřed noci jsme se s jistotou, že ta výjimečná chvíle už přichází, se sestrou tiše vydaly směrem k porodnici. Šly jsme velmi pomalu a v klidu, sníh nám tiše padal do vlasů a ve vzduchu byla cítit ta nádherná atmosféra, jedinečnost a posvátnost blížícího se příchodu. To velké očekávání. Obrovské, prostorné jako moje tělo a cesta, po které se chystalo děťátko přijít. Víc a víc jsem se nořila hluboko k němu, k sobě, do svého těla, dolů, do středu. Vše bylo v pořádku, byly jsme v bezpečí.

Přijali nás v klidu a nechali samotné v mém vysněném relaxačním pokoji. Bylo šero, voněla levandule a růže, hořela svíčka, hrála hudba. Houpala jsem děťátko uvnitř i sama sebe, cítila velké naplnění, vnímala holčičku i každý její maličký posun vstříc světu venku. Vnímala jsem intenzitu, s jakou se ta krásná věc děje. Naslouchala svému tělu, jeho potřebám, pocitům a nechala ho projevovat vše, co přicházelo. Dech i hlas následovaly doširoka se otevírající tělo a jeho pohyby. Bylo to smyslné a přirozené.

Klečela jsem na zemi, opodál tiše postávaly dvě porodní asistentky, byla jsem soustředěná sama na sebe a na holčičku. Cítila jsem obrovskou důležitost přítomnosti své sestry, vnímala její podporu, sdílení. Jako bychom v té chvíli byly jednou, tolik jsme byly propojené. Hřejivé doteky této ženy, která je mi celý život nejbližší, mi v době stahů dodávaly energii. Doteky přicházely velmi jemně. Na záda, ramena… Moje dlaně se pod těžkou horkou peřinou, do které jsem nořila svoje ruce a obličej, setkávaly s jejími. Ty dlaně mi s láskou hladily vlasy, odkrývaly obličej pod nimi a chladily ho svými doteky. I naše pohledy se setkávaly s velkou tichostí a posvátností… vše bylo tak čisté, tak ženské. Moje holčička přicházela. S úctou a důstojností. Vnímala jsem každý její pohyb.

Vše vzrůstalo a dovršovalo se. Pokojem zněla indiánská píseň Wendeyaho (kterou tamní ženy vítají každý den Slunce), a z mého lůna vyšlo Slunce… V půl páté ráno, hodinu poté, co jsem usedla na míč v pokoji. Můj porod byl pro mě velkým svítáním, z temnoty mého těla se rozzářilo světlo. Johanka přišla v obrovské lásce, naplnění, dovršení. Držela jsem ji v náručí, tiskla ji na svou kůži, byly jsme stále ještě propojené pupeční šňůrou… dívala jsem se jí do očí. Do těch hlubokých, moudrých očí, které prozrazovaly něco tajného o prastaré duši, která se zrodila v tom malém tělíčku. Vnímala jsem, jak moc se my dvě známe, cítila velký příliv energie, krásný pocit naplnění mého ženství a mateřství. A zároveň velkou úctu a respekt před tím, co je větší než já…

Přestřihli pupeční šňůru a po chvilce tiše, měkce a hřejivě vyklouzla placenta. Žádné poranění, žádné zbytečné zdržování, žádné odloučení. Byly jsme stále spolu. Všechny tři jsme ležely v posteli a vnímaly první nové okamžiky. Bylo to nádherné, citlivé a něžné.

Příchodem Johanky jako by se otevřely tajné komnaty, otřáslo to celým mým životem v základech a teď je třeba začít budovat a stavět vše znovu a jinak. Johanka je moje malá Velká učitelka. Díky ní jsem pochopila hodně souvislostí a moc se toho naučila – o sobě, svém ženství, mateřství, trpělivosti, důvěře, otevřenosti novým možnostem…

Díky tomuto příběhu vidím, jak jsem se ve svém životě posunula a kam jsem se až dostala. Všechny moje děti – i to nenarozené – mi v tom pomohly a byly mými učiteli. V průběhu těhotenství i následujících dní mi dávaly a stále dávají velké možnosti se učit, růst a kráčet dál a stále pevněji po své cestě. A já se od nich chci s vděčností učit víc a víc…

A mé velké díky patří také paní Ivaně, jejíž slova mě na tuhle novou cestu postavila a přiměla mě po ní pevně a s jistotou kráčet. Šla jsem a stále kráčím sama k sobě, svému tělu, ke svým dětem a k ženské síle.

Děkuji

S láskou P. V.