Kdysi dávno, ještě za bezdětna, jsem si v Reflexu přečetla příběh o porodech doma s Ivanou Königsmarkovou. Přesný obsah už si nepamatuju, jen to že mě zahřál u srdce a v dalším vydání časopisu jsem se nestačila divit negativním reakcím.

Když jsem o několik let později čekala svou první dceru, na ten pocit z onoho příběhu jsem si často vzpomněla. Nebyla jsem však dost silná, abych si porod doma prosadila. Porod naštěstí proběhl rychle a bez komplikací i v porodnici a já si odnesla pocit, že k tomu, abych porodila své dítě, supermoderně vybavenou, sterilní a neosobní nemocnici nepotřebuji.

Posílena tímto vědomím jsem ve druhém těhotenství napnula všechny síly na to, aby porod tentokrát v domácím prostředí proběhnout mohl. Nalezla jsem společenství žen, které mě touto cestou provázely. Jedna z nich mi ze své knihovny půjčila knihu rozhovorů s Ivanou Königsmarkovou s názvem Hovory s porodní bábou. Zastihla mě uprostřed těhotenství, kdy mi poskytla odpovědi na otázky, které mi tou dobou vířily v hlavě. Tímto, Ivano děkuji za výstižné pojmenování věcí, námětů k přemýšlení a za rozptýlení některých obav.

Protože kraj, kde bydlím, neoplývá porodními bábami a já tu svou musela volat až zdaleka, porod proběhl neasistovaně. Byl to úžasný zážitek a já naplno pochopila, jak úžasný je zázrak zrození.

Chci, aby mé dcery měly svobodnou možnost volby místa, kde jednou přivedou své děti na svět, a aby měly všude k dispozici lidskou i odbornou pomoc. Začala jsem se o dění v porodnictví v ČR více zajímat, a nakonec Ivanu konečně poznala i osobně. Ale to už je zas jiný příběh.

Teď jen přeji všem ženám úplnou možnost volby (nejen) v těhotenství a porodu a všem porodním asistentkám, aby žádnou nepotkalo to, co Ivanu a Ágnes, a aby mohly své povolání vykonávat v plném rozsahu, bez pronásledování a ostrakizace.

Zdenka