Přečetla jsem snad všechny příběhy, které se tu od začátku otiskly. Teď po porodu (11 týdnů) Jsou pro mě jakousi terapií. Některé se dost podobají mému porodnímu příběhu.

Nikdy jsem se o porodnice a porody nezajímala. Jako malá jsem všechny strašila větou: „To je v pohodě, mnohem horší je porod.“ Ani nevím, odkud jsem tu větu vzala, ale pamatuji si, že mě držela dost dlouho.

S knihou paní Ivany jsem se setkala na začátku svého těhotenství, a jak bylo mým zvykem, prolistovala jsem pár kapitol a knihu zase odložila. Moje představa byla jasná, rodit v největší nemocnici, protože až přijdou ty KOMPLIKACE, tak mě zachrání – budou přece mít ty nejlepší přístroje. Porod byl pro mě něčím, co se bude muset protrpět a přežít. Slyšela jsem o holkách, které rodily doma, a vždycky jsem je zařadila do škatulky s názvem „největší hazardérky na světě“, nebo ještě líp „dost ujetý ženský, nevzdělaný.“ A dulu k porodu jsem brala jako slabost. To přece zvládnu sama.

Někdy mezi 5. a 6. měsícem těhotenství se mi do cesty dostala dula Veronika. Byla první osobou, která o porodu mluvila hezky. Seznámila jsem se s ní na přednášce o přirozeném porodu a absolutně mě dostala.

Chtěla jsem být jako ona, při přednášce kolem pobíhaly její dvě děti, jedno z nich pořád kojila a vyprávěla, že porod nebolí a dá se projít v klidu. Působila na mě jak z jiného světa. Příběhů, které začínaly oxytocinem a končily císařským řezem, jsem slyšela hodně, ale tohle? Vše v klidu a v bezpečí.

Začala jsem se s ní pravidelně scházet a neuvěřitelně mě zklidnila, začala jsem v sobě nalézat vnitřní sílu a jistotu, že to zvládnu. Pořád jsem se smála větě, že porod je prostě vylučovací proces, a začala jsem se poohlížet po porodnicích. Znovu jsem vzala do rukou knihu paní Ivany a tentokrát ji přečetla za jeden večer. Najednou jsem rozuměla všemu, co píše, připadalo mi, jako bychom se už dlouho znaly.

Sepsala jsem porodní plán a v den D i s přítelem vyrazila. V porodnici můj porodní plán přečetli a schválili. Měla jsem jasnou představu o tom, jak vše bude probíhat a moje sny se plnily až do chvíle, kdy jsem byla otevřená na 10 prstů. Dokonce jsem dokázala ovládnout i bolest, která mé kontrakce provázela. Lehla jsem si na záda a plně jsem se uvolnila, věnovala jsem se jen a jen sobě a vnímala svoje tělo. Kontrakce najednou nebolely. Byl to krásný pocit, dokázala jsem to, bohužel jen do chvíle, kdy mě zas vyrušila sestra s monitorem.

Už jsem nezvládala odrážet rady a doporučení personálu. V porodnici jsem byla 4 hodiny – a vše jsem odmítala – klystýr, oxitocyn, kanylu do žíly. Poslední dvě hodiny sestry nemluvily o ničem jiném než o protržení plodové vody – šly na to chytře, použily moje mimi: „Proč nechcete protrhnout plodovou vodu? Už Vaše mimi mohlo být dávno na světě.“ Připadala jsem si jako hrozná matka, která svému dítěti ubližuje tím, že ho nechce narodit.

A já moc dobře věděla, proč nerodím, hlavní důvod byl, že jsem se začala stydět před svým přítelem, a tak jsem si porod přibrzdila. Nakonec se mimi narodilo asi půl hodiny po protržení plodové vody. A tuhle půl hodinu bych chtěla vrátit, ale to se mi už nikdy nepodaří. Vůbec nevím, jak se mi syn narodil. Bylo to chaotické – pamatuju si nesmyslné rady teď tlačte – i když se mi vůbec nechtělo, chtěla jsem slézt z kozy, ale sestry mě hned chytly nohy, ať zůstanu, úšklebek další sestry, která stála opodál při mém výkřiku, že to nezvládnu, skočení na břicho, a pak mého syna, který místo, aby mi ho podaly na břicho, mával pode mnou rukama a nohama, protože mu zasvorkovávaly pupeční šňůru.

Nakonec jsem si písemně stěžovala u primáře tamní nemocnice. Chtěla jsem přirozený porod s prostředím, které mě podpoří, a ani ve snu by mě nenapadlo, že když se na něčem domluvím, tak to prostě nikdo nerespektuje. Mám pocit, že personál využívá toho, že poslední místo pro hádku je porodní sál a jen blázen by řešil nerespekt, když má první kontakt s dítětem.

Jsem překvapená, že je naše porodní péče na takové úrovni, není to o partnerství, ale o zaběhlých postupech, které se tak dělaly vždycky, a tak proč to měnit.

Pokud nebudeme mít porodní dům, další porod už si nenechám zkazit a budu rodit doma. Porodnici už nevnímám jako místo k porodu. Fandím všem, kteří mají podobné smýšlení jako paní Ivana K. a velmi si vážím její práce. Je těžké bojovat proti všem, ale vím, že to má smysl. Čím více lidí bude usilovat o změnu tím lépe. Pokud budete nespokojeni s přístupem v nemocnici, tak o tom alespoň mluvte, poporodní traumata nejsou něčím, co k životu patří.

Ing. Eva Kačerová